|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Co překvapí i otrlého posluchače
Bláhově jsem si myslel, že ve veřejném životě mě už nemůže nic
překvapit. Zejména poté, co jsem nedávno v noci masochisticky
sledoval televizní záznam z jednání Poslanecké sněmovny.
Hledal jsem pak pro sebe útěšné a polehčující vysvětlení:
vždyť ten nekulturní, nevychovaný sbor je složen z mnoha
jedinců, kteří přece všichni nemohou být tak odpudiví, jakými
se stanou, když se shromáždí v Thunovském paláci! Že by si
před kamerami uvědomovali, že v tom sále Thunové provozovali i
divadlo? Ale to bývalo divadlo šlechtické! Na to se dnes tak
lehce zapomíná. Znovu se tu hraje představení, ale jde o
divadlo jiného druhu, při vší grotesknosti je to docela vážný
kus. Nikdo z účinkujících se v něm nemůže schovat za
Stroupežnického, každý hraje sebe – i když málokdy vždy za
sebe, neřkuli za nás.
Kdyby ve sněmovním sále byly instalovány jenom mikrofony pro
rozhlasový záznam, určitě by v přenosu působilo jednání jinak:
zdálo by se nám, že zastupitelé nás snad skutečně zastupují,
sedíce na svých místech, protože z rádia by nebylo vidět do
poloprázdných lavic. Sledovali bychom řečníky – ani tak žádná
sláva, jenom šum by prozrazoval, že v těch lavicích zřejmě
nedávají pozor a baví se jako v neukázněné školní třídě. Že si
provokativně čtou noviny a na laptopech si patrně hrají hry,
to by mikrofony pominuly. Mohli bychom si myslet, že se tam
patrně hrají špatně, anebo možná jen postmoderně zrežírovaní
Naši furianti. Rozhlasový mikrofon by sice zachytil falešné
tóny přednesených či vykřikovaných větiček, ale i tak by byl
vlastně milosrdný.
Nemyslím si, že jenom v panské sněmovně se neumějí chovat,
zatímco v rádiu jsou všichni slušnost sama. Někdy poslouchám
na Radiožurnálu dvacetiminutovku Martina Veselovského, docela
s chutí, když mě zpovídaný zajímá. Jednoho únorového večera
byl pozván hejtman Radko Martínek a na židli Martina
Veselovského seděla Helena Šulcová – doufám, že jenom
zaskakovala. Nepříjemně mě překvapilo, že korektnost, na jakou
jsme u Veselovského zvyklí, přenechala zkoušenému politikovi a
sama si počínala, jako by si spletla roli a chovala se jako
zastupitel ze sněmovny. Martínek – po celou dobu trpělivý,
jako by nebýval středoškolským profesorem, a slušný, beze stop
po pobytu ve sněmovně, tazatelka – naopak dotěrná trhovkyně s
vyřídilkou. Tady si uvědomuju, jak náročná je práce
rozhlasáka: musí jít za svým, aby tázaného udržel u tématu,
aby z něho něco vytáhl, protože skoro nikdo nechce přiznat
barvu, každý odbíhá jinam, opakuje znovu a znovu totéž, a
tazatel nesmí být tím, kdo z té dvojice ztrácí nervy, vtip a
noblesu.
Ale v jednu chvíli nás u rozhlasového přijímače milosrdnost
musí přejít: když zastupitelé odhlasovali sebeobranný zákon,
který nejenom novinářům, ale každému z nás upírá právo
vyhledávat a rozšiřovat informace jakýmikoli prostředky.
Novinář, a nejenom on, bude drakonicky postižen, když se třeba
indiskrecí od policisty, vyšetřovatele či advokáta dozví o
nějaké nepravosti, zveřejní to ještě před soudním jednáním a
nepráskne svůj zdroj. Odsouzen nebude ten, od něhož indiskrece
prosákla, ale naopak trestní odpovědnosti se nevyhne ten, kdo
o tom zpraví veřejnost. (Pro osvěžení paměti: kdyby v aféře
Watergate američtí novináři prozradili jméno svého
informátora, Nixon by s nimi včas zatočil a jistě by zůstal
prezidentem.) Novinář se samozřejmě odpovědnosti za svou práci
zbavit nemůže, je to záležitost dobrých mravů, nikoli
trestních postihů. Ale kde ty mravy u nás vzít, že? Mnohem
snazší je být nemravný a proti tomu, kdo řekne, že král je
nahý, využít zákonodárné moci a vydat proti němu zákon. To
překvapí i otrlého posluchače. |
