|
|
 Petr
Nikl, výtvarník, spisovatel, písničkář
Loni na podzim proběhla v Praze výstava Tvrdohlavých – byla to
jenom připomínka po dvaceti letech, anebo k sobě máte pořád
blízko?
Myslím, že osobní vazby jsou natolik „zapité“, že se z nich
nedá vyvléknout. Jenže Tvrdohlaví byli skupinou své doby.
Kdybychom pokračovali dodnes, konstelace by se omrzela. Už
v roce 1992, kdy jsme se „rozvolnili“, bylo zřejmé, že skupinu
je třeba rozbourat. Důvody, které nás do té doby držely
pohromadě, přestaly platit: ať ty společensko-politické nebo
ty umělecké. Takže byla otázka, jestli Tvrdohlavé připomínat
po deseti, dvaceti letech: vždyť za sebou táhneme těžký ocas
„úspěšné minulosti“... V roce 1998 jsme uspořádali mírně
souhrnnou výstavu ve Valdštejnské jízdárně. Poté jsme z
iniciativy Václava Marhoula otevřeli galerii v Paláci Lucerna,
a to s cílem představovat v ní jak jednotlivce z Tvrdohlavých,
tak spřátelené umělce. Po třech letech jsme ale z finančních
důvodů její provoz ukončili. A pokud jde o výstavu v loňském
roce, ta byla první akcí, která vznikla na popud zvenčí:
nejprve proběhla v Ostravě, poté v Bratislavě a nakonec
v Praze. Zcela v režii kurátora, nikoli naší, jak bylo do té
doby zvykem.
Když jste tu výstavu procházel, cítil jste spřízněnost
s uměleckým vývojem svých kolegů?
Cítil. I když my se známe jako své boty a k vzájemnému
překvapování už tolik nedochází. Každý rozvíjíme svoji cestu.
Jakási obsahová spřízněnost platila jen na začátku, poté, co
Tvrdohlaví vykrystalizovali z „konfrontačních“ výstav poloviny
osmdesátých let. Tehdy jsme sdíleli naladění na mytologickou,
archetypální obrazovou složku. Už po dvou třech letech se ale
naše inspirace i výraz začaly přirozeně lišit. Rozrůznili jsme
se. Z čehož pro mne vzniklo zajímavé napětí. Takže výstavy po
deseti i dvaceti letech chápu jako výstavy devíti
individualit.
Vy jste se v polovině osmdesátých let věnoval především malbě,
dneska k tomu zvládáte hudbu, divadlo, psaní knížek. Souvisí
to se zmíněným osvobozováním od skupiny, anebo víc s povahou
doby, ve které žijete?
Já jsem vnitřně takhle všetečný od počátku. Za to, že jsou
jednotlivé činnosti poslední dobou víc vidět, vděčím
možnostem, které se otevřely po revoluci v devětaosmdesátém
roce. Mnohé texty v knížkách, které v posledních letech
vydávám, jsem psal zkraje osmdesátých let. Ve stejné době jsem
začínal hrát loutkové divadlo. Ale studoval jsem tehdy
výtvarnou školu, takže jsem byl vnímaný jako výtvarník.
Mluvíte o všetečnosti. V jakém vztahu ty jednotlivé vaše
aktivity jsou?
Určitě nejsou konfrontační, jdou spolu. Mají jediný tematický
základ. Já si jen vybírám z vyjadřovacích možností tu, kterou
právě uznám za vhodnou. A vybírám si také podle nabídek, které
dostávám: jednou mne osloví z divadla, jindy knižní nakladatel
nebo galerista. Velké štěstí je, že tím pádem mohu nechávat
věci volně plynout. Realizace mých šuplíků se dějí mimovolně,
nemusím se hlásit do pořadníků galerií, obcházet vydavatelství
a nabízet rukopisy nebo muziku. Já nespěchám, nemám potřebu
své věci předvádět, jakmile je dokončím. Přicházejí sice i
nabídky na ilustrace, scénografii a jiné projekty, ale
autorská tvorba je pro mě klíčová – stejně jako odstup od ní.
Jaká doba je z tohoto pohledu pro umělce lepší: ta, která jej
nutí, aby na ni reagoval, nebo ta, co mu dovoluje nechat věci
volně plynout?
Umělec si musí tlak na sebe vytvářet sám, nehledět na dobu a
společenské klima. Musí mít traumata a pochyby, z nichž se
vyzpovídává. Ty přesahují hranice dobové i státní, jsou
srozumitelné univerzálně. Období, jako byla šedesátá léta,
jejichž energie si jaksi přirozeně vynutila výjimečné věci,
přicházejí jednou za dlouhý čas. Já jsem měl možnost zažít obě
ta kontrastní klimata. V osmdesátých letech jsem poznal, co
znamená tvořit v prostředí totalitního tlaku, kdy nespokojená
část společnosti doslova visela na čemkoli mimo oficiální
projev. Což je pro umění dvojsečné: buď může ztratit odstup a
oživit krátkodobý mýtus, který závisí pouze na tlaku doby,
anebo probudit mimořádnou aktivitu a dát vzniknout úžasným
věcem. Mně se rozhodně žije lépe v nynějším svobodném
prostoru. Myslím, že je třeba být v umění apolitický, mít za
sebou osobní zpověď. To ale neznamená ignorovat společenské
dění – jenom nebýt mluvčím nebo bojovníkem někoho jiného.
Když se dneska mluví o vašich knížkách, skoro pokaždé zazní
srovnání s Christianem Morgensternem. Jak se to má s vlivem
jeho groteskní lyriky na vaše dílo pro děti?
 Morgensterna
miluji. Ale nemluvil bych o díle pro děti. Knížky, které vydal
Meander, jsem tak původně vůbec nezamýšlel. Nakladatelka Iva
Pecháčková si ke mně přišla zakoupit některé grafiky právě ve
chvíli, kdy připravovala edici Modrý slon. Nakonec se mi
možnost vydat texty právě v této řadě velmi zalíbila, protože
spontánnost, s níž věci vznikaly, k ní samozřejmě patří. Ovšem
ty knihy kupují mladí i staří. Stejně tak zmíněný Morgenstern
nebo Lear nejsou autoři jenom pro děti. Ta groteskně absurdní
poloha mě baví, dá se s ní dosyta pohrát, a to i vizuálně.
Jiná, depresivní poloha mé tvorby zatím spí v šuplíku.
Objevila se jen v písních, které vznikly ve spolupráci se
sborem Lakomé Barky. A pokud jde o vliv na mé psaní i další
činnosti, zásadní a živé bylo setkání s Ivanem Vyskočilem
začátkem osmdesátých let. Docházel jsem na jeho autorské
Kuchyně, na Nedivadlo, a především na literární semináře,
které vedl. Tahle zkušenost mi potvrdila nasměrování a tříbení
podstatných věcí od těch nepodstatných.
Radim Kopáč, publicista
Foto Jarka Šnajberková, archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 3. března. |
