|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista, pedagog
Jak to chodí u nechodícího
Nechci vás, bezpochyby všelijakou prací pronásledované,
provokovat tím, že sám se už čtrnáct dní válím na kanapi a
další tři neděle budu, snad jen v omezené míře, dělat totéž.
Ano, ti z vás, kteří se už v životě takto někdy povalovali,
zřejmě už asi uhodli (zvláště když přitom vzali v potaz toto
úkladné roční období), a já jim správnost jejich úvahy jen
potvrdím: vskutku jsem si zlámal nohu na náledí, a tak je mou
nejintimnější společnicí vedle manželky takzvaná nechodící
sádra. Leč i kdyby chodila, nic to není platné, kafe mi do
postele nepřinese, pro lahvinku červeného nedojde, a tak to
obojí a mnohé další závisí právě na manželce. Co jí týče,
divila se, co jí přibylo práce, která se dříve zřejmě sama
vykonávala, zatímco já sám jsem po jejím, tedy manželčině,
soudu stejně jako dnes ležel na kanapi a nic nedělal. S tím
průběžným ležením na kanapi má ostatně pravdu, jenže já nemůžu
za to, že mám takové povolání, které si dosti často žádá
celého muže, ležícího a čtoucího všelijaké texty, které je
ovšem zapotřebí všelijak poznámkovat a hodnotit.
Leč ani manželka nemůže být stále po ruce, a tak ležím a čtu
si. (Nikoli čtu; zatímco ono povinné čtení může být někdy
únavnou fachou, dobrovolné čtení si bývá mi předmětem
vytouženého odpočinku, při němž člověk nečekaně narazí třeba
na takovouto Stendhalovu větu: „Mezi sebe a smutek musíme
vložit nové události, stačí třeba zlomit si nohu.“ Tedy, on
místo nohu napsal ruku, ale takhle se mi to v mé situaci zdá
případnější.) Hezky by mohlo být na světě, pokud by jeden
nemusel moc často slézat z kanape. S jistým zadostiučiněním
člověka v letech přitom vnímám rozdíl mezi touto svou
ortopedickou situací a tou minulou, téměř identickou, které
jsem byl vystaven takříkajíc v rozpuku mládí. Tehdy mne taková
nečinnost trápila daleko více – inu, život byl tehdy přede
mnou a stravoval mne pocit, že mi zatím po zdravých nohou
uniká spousta potenciálních partnerek. Mladý člověk ještě
nezná život, neví, že příležitostí mu zbývá ještě dost a dost
a že ta pravá mu beztak neuteče. Však také ne, manželka právě
odchází se dvěma nákupními taškami, s jednou pro jídlo, s
druhou pro pití pro mne, a já se tak mohu znovu měkce usebrat.
Člověk je sice zavřený doma, leč s výhodou si může venkovní
informace pouštět k tělu jen tak polehoučku, jaksi výběrově.
Zato když je naopak zavřený ve světě, mezi lidmi, informace se
k němu immerwährend hrnou, není čas nějak si je protřídit, a
tak mu každá druhá buď pokazí zdravou chuť k jídlu, nebo
naopak vyvolá chuť napít se něčeho nezdravého. K něčemu je to
dobré, dobře se tak například píšou takovéto podčárníky.
Samotný sled únorových šírání a smrákání, viděných skrze
okenní sklo, jaksi neposkytuje ten pravý důvod k přílišné
navztekanosti. Proto si jí zřejmě neukracují život ani
buddhisté, včetně těch křtěných Vltavou, stejně jako mniši a
poustevníci všeho druhu. Je to dobře, nebo špatně? A nebyl by
to ten pravý život i pro mě? ptám se sám sebe, blízek
meditaci. Jenže to by mne dnes nesmělo dostihnout e-mailové
avízo od přátel, referující zas o jedné do nebe volající
nepravosti. Pozoruji, jak v ukolébaném vědomí opět cosi
pozapomenutého pění, tak mocně, že vám o té věci raději napíšu
až příště, až trochu vychladnu. Mnišský život asi nebude pro
mě. Navrátivší se manželka mi říká, že bych zase pomalu mohl
začít něco dělat, že už mi otrnulo. |
