|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Já a mimozemšťané
Můj styk s mimozemšťany je zanedbatelný. Jen jednou jsem měl
dojem, že došlo k setkání tohoto druhu. Stalo se to pozdě
večer. Byl jsem natolik duchapřítomný, že jsem – ač dosud v
pyžamu – rychle vyhledal Slovník neologismů, abych si usnadnil
komunikaci s nimi.
Ukázalo se však, že záhadný svítící úkaz způsobil soused,
který na zahradě zkoušel výkon své nové baterky.
Nedávno jsem si přečetl zprávu Institutu pro pátrání po
mimozemské inteligenci v Kalifornii. Zaměřuje se hlavně na
hledání radiového vysílání, které by mohlo být umělého původu.
Pracovník tohoto ústavu tvrdí, že pokud by inteligentní život
mimo zemi existoval, nemusíme ho zjistit. Může prý být na
„nějakém zcela vodou zalitém světě, kde se superdelfíni s
potěšením oddávají rozjímavému životu, přičemž neprovozují
nic, co by navenek prozrazovalo jejich přítomnost“.
Chápu, že takový superdelfín nemusí mít žádnou starost o to,
jestli o něm na zemi víme, nebo ne, a že ho nezajímá, zda
právě začala stávka lékařského personálu nebo metra, ale
nevím, proč je nutné hovořit zrovna o superdelfínech.
Jsem konzervativní, a proto si představuju inteligentní
bytosti z neznámých planet tak, jak jsme zvyklí – jako malé
mužíčky a ženušky v oblečcích z nějaké hmoty a s anténami na
hlavách. Pokud jsem si něčím zcela jist, pak tím, že
mimozemšťané se liší od svých partnerek tím, že mají na
kombinéze zip. Doufám, že je lepší kvality než naše pozemské,
které vždycky zadrhnu, takže mne žena musí vysvobodit z kalhot
nůžkami.
Nechápu však, jak si vědec, který mluví o superdelfínech,
představuje jejich přistání na zemi. Museli by letět v jakémsi
akváriu, které by mohli opustit jen někde v rybníce.
Nevylučuji, že představa toho učence je spojena s nějakým
traumatickým zážitkem z mládí. Třeba ho rodina nechala
v pubertě na suchu.
Je tu i jiná potíž.
I kdyby vzdálené bytosti s námi dokázaly navázat spojení,
nestačilo by to. Musely by mít určité logické a matematické
představy, které by se podobaly našim, a sdílet s námi
poznatky o částicích a silách, jež ovládají náš vesmír.
Je velmi pravděpodobně, že nepoužívají metry, kilogramy nebo
sekundy. Jeden vědec v této souvislosti přišel s teorií, že by
mohl mimozemšťanům klidně sdělit, že je sedmnáct miliard atomů
vodíku vysoký. Prý by mu měli porozumět.
Tím bych si nebyl na jeho místě tak jistý.
Myslím si, že bych se s mimozemšťanem jen těžko domluvil.
Kdybych se ho například zeptal, kolik platí ročně daní (což
bych považoval za logický začátek dialogu, protože je to věc,
která zajímá každou bytost z kterékoli planety), předpokládám,
že by mi odpověděl, kolik to dělá v protonech, po odečtení
nákladů v elektronech.
Možná by mi sdělil, kolik milionů nalétaných kilometrů může
odečítat, pokud jde o služební lety, a kolik procent připadá
na lety soukromé.
Kdybych mimozemšťanovi dal najevo, že mne zajímá procentuální
částka, asi by se zmínil o poměru k číslu N, což je číslo,
které se rovná 10 na 36. Výsledek je 1 000 000 000 000 000 000
000 000 000 000 000 000 a údajně vyjadřuje velikost vesmíru.
Když jsem se o tomto čísle dočetl, šel jsem ho sdělit ženě.
Bohužel už po třetí trojici nul zmizela na zahradě. Není
natolik trpělivá, aby si počkala a konečně se dozvěděla, kde
vlastně žijeme.
Její nezájem mi moc nevadí. Vím dávno, že žije tak trochu na
jiné planetě.
Kdyby se setkala s mimozemšťany, především by ji zajímalo, jak
často musejí v raketě luxovat a jestli se tam smí kouřit.
Nedávno mne zaujala jiná pozoruhodná informace.
Šlo o relativitu času a prostoru. Vědec mne jako čtenáře
vybízel, abych si představil, že letím raketou do vesmíru a v
kabině mám televizor. Pokud by raketa kroužila kolem hvězdy,
která je zemi nejblíž, uviděl bych prý televizní program z
prvního ledna až za čtyři roky.
Pro mne by to v každém případě byla úleva.
Fascinuje mne, že se za jasného počasí můžeme podívat na noční
oblohu a vidět hvězdy, jejichž světlo už zhaslo před mnoha
tisíci let.
To se mi zdá tak úžasné, že jsem to řekl sousedovi.
Ten už třetí den chodil s rozsvícenou baterkou po zahradě.
Má informace na něho neudělala žádný dojem.
„S hvězdama je možný leccos,“ připustil, „jenže mě zajímá,
jestli tahle drahá baterka vydrží svítit tak dlouho, jak píšou
v návodu.“
Vrátil jsem se domů s přesvědčením, že bude lepší, když si
úvahy o vesmíru nechám pro sebe.
Nevím, jestli mimozemšťany někdy zahlédnu. Ale jedno vím
jistě: pokud se i v budoucnu někomu rád vyhnu, budou to i
nadále pozemšťané. |
