|
|
 Když se kuře stane posledním kamarádem
Josef K. Šlejhar (1864–1914), v jehož prozaických pracích
převažuje téma venkova, bývá řazen k naturalistickému směru.
Už ve své prvotině Kuře melancholik (1889) dal jasně najevo,
že v ničem nehodlá ustupovat konvencím dojemného melodramatu.
Osudy odvrhovaného dítěte pojednal bezcitně, až surově.
Filmového převodu, který předlohu rozhodně nechtěl změkčovat,
se před deseti lety ujal Jaroslav Brabec. Ve středu 1. dubna
ve 23 hodin snímek uvede ČT1.
 Tvůrci
filmu (na scénáři se kromě Brabce podílel i Vladimír Körner)
vsadili na zjitřené mezilidské vztahy, na zhrublost, která si
stále silněji podmaňuje lidskou psychiku, není-li ničím jiným
vyvážena – jak ukazuje zejména postava otce, podléhajícího
zhýralé ženě. Najdeme v tom jistou svévoli: na jedné straně
nezbývá než ocenit pečlivou, sytou rekonstrukci někdejších
životních poměrů, ale současně tuto rovinu narušuje dávné
melodramatické klišé osudových žen, přinášejících zhoubu
mužům, kteří upadnou do jejich tenat.
Brabec je původní profesí kameraman. To vysvětluje, proč si
hleděl především obrazového řešení: nejcennější hodnotou je
právě výtvarná stránka; blátivost krajiny, soumračno i sporé
petrolejkové osvětlení doplňují vyprávěný příběh. Tvůrce chtěl
vyburcovat ochablou a znecitlivělou mysl. Proto upřednostňuje
až odpudivé průhledy na stále zanedbanější, osaměle se tyčící
statek, proto volí výškové pohledy, občasné nájezdy kamerou,
proto se uchyluje k výmluvným detailům, které prozrazují náhlé
prohlédnutí i hromadící se bezmoc. Uvědomíme si i výrazně
vybuzené zvuky, zejména zvířat. Ještě více zesílena je zvířecí
paralela k osudu těžce zkoušeného děcka, ať je to motiv
dravce, ohrožujícího domácí drůbež, či zejména „spřízněného“
kuřete.
Zdrsnělé, neurvalé postavy dospělých jsou často pojednány se
zbytečnou výrazovou expresivitou. Jedině malý chlapec, nejprve
strádající nedostatkem lásky a poté i pustošivým záškrtem,
vyniká až průsvitnou bezbranností – Radko Chromek téměř
splynul se svým trpícím hrdinou. A ještě lze přidat starou
služebnou, jíž Vlasta Chramostová obdařila jakousi živočišnou
primitivitou, chrčivou mluvou a bezcitností, stačí si vybavit
agresivní pohrdavost, s jakou na vyděšeného chlapce vyvalí
svůj mohutný prs.
Jan Jaroš, filmový kritik |
