|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Kritika i chvála rozhlasových programů
Oč je nás rozhlasových kritiků méně než těch televizních, o to
příjemnější a radostnější máme práci. Zatímco televizní
kritik, má-li napsat o něčem opravdu pozoruhodném, co se na
českých obrazovkách objevilo, musí užít síta opravdu hustého,
ten rozhlasový vystačí nejenom s jediným dnem, ale dokonce jen
s několika hodinami jediné stanice Českého rozhlasu.
Program, který Český rozhlas zveřejňuje v Týdeníku Rozhlas,
nám ovšem práci neulehčuje. Mnohé přebývá a mnohé chybí.
Kupříkladu Radiožurnál. Prvních devatenáct hodin vysílání se
od pondělka do pátku neliší ani písmenem. Podobně všechny
Čajovny na Vltavě. Co takhle v duchu matematiky základních
škol opakující se „vytknout před závorku“? Nebo naopak napsat
něco konkrétního? Nejde přece o přímé přenosy nebo třeskuté
aktuality! Jsem samozřejmě rád, že mám Týdeník Rozhlas
s programem na příští týden ve schránce už v úterý, ale až
v pátek by to úplně stačilo.
Osmého března jsem nechystal květiny a alkohol, ale začal
v devět poslouchat svůj oblíbený týdeník Pavla Šruta Ostrov,
kde rostou housle. Je to sice pořad pro děti, ale nemusím být
ještě stařecky infantilní, abych se pokochal krakonošovskými
motivy tu v pohádce Marie Kubátové, tu v pověsti Václava
Cibuly, tu v próze libereckého Němce Otfrieda Preusslera,
jehož dílo do naší zemské klasiky již neodmyslitelně patří.
Následoval neméně tradiční Souzvuk, v němž Vltava pohotově
zareagovala na úmrtí jednoho ze sloupů české kultury druhé
poloviny 20. století Jana Vladislava. O jeho memoárech na ČRo
6 jsme na tomto místě psali před dvěma lety, další,
desetidílné, připravené k dožitým šestaosmdesátinám, jsme
mohli ve vltavských Osudech poslouchat letos v lednu. Pořad
Jany Doležalové Prošlapal jsem mnoho stezek byl založen na
Vladislavových překladech a komentářích díla Antonia Machada
(1875–1939). Melancholická nálada básní, jejichž autor musel
znovu a znovu měnit region svého působiště, aby nakonec zemřel
jako vyhnanec ve Francii, byla mnohonásobnému exulantovi
Vladislavovi zjevně blízká. Opakující se motiv smrti nebyl
nijak morbidní ani nihilistický, bylo tu jak smíření
s pomíjivostí individuálního života, tak i vědomí
metafyzického smyslu poctivého lidského snažení. Však také
recitovali mistři – Luděk Munzar, Ladislav Mrkvička a
karlovarská stálice Jana Franková.
Tradiční odpolední Výročí týdne bylo věnováno 130. výročí
narození Alberta Einsteina. Astronom Jiří Grygar se zmínil o
jedné „pikantnosti“ – geniální fyzik byl v matematice pouze
průměrný. Dozvěděli jsme se na něj ale i horší „nepěknost“ –
v Curychu opustil svou první manželku se dvěma malými dětmi.
Jako „protofeministu“ mě tato informační kusost zamrzela.
Nezaznělo totiž, že šlo o Srbku Milevu Maričovou, vynikající
matematičku, kterou vědec popisoval jako „bytost, která je mi
rovná a která je tak silná a nezávislá, jako jsem já.“
Einstein během práce na slavném článku O elektrodynamice
pohybujících se těles psal manželce o „naší práci o relativitě
pohybu“; existují proto hypotézy, že svými rovnicemi mohla mít
na Einsteinově díle podíl.
Aniž bych chtěl vzájemně srovnávat tři významné muže, o
kterých se dnes zmiňuji, patří k mnohým, které si tato země
nedokázala udržet. Elity odsud mizí již po staletí. O to víc
mrzí, že se nejenom ztrácí obecné povědomí o nich, ale že jsou
jako tvůrci tu zamlčeni, tu přiřazeni tam, kam nepatří.
Existuje například řetězec pizzerií Einstein; jenom po Praze
je jich několik. Tu smíchovskou rozhodně doporučit nemohu. |
