|
|
 Leo
Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze
Stalo se na dětském hřišti
Před pár dny jsme si s manželkou vyšli s naším půldruharočním
vnukem na procházku do blízkého lesoparku. Byl všední den
dopoledne, a snad proto cesta mezi stromy byla skoro prázdná.
Z žádného křoví se k nám jako jindy neřítili hafani bez
košíku, kteří netoužili po ničem jiném než drcnout čenichem do
tvářičky člověka sotva poloviční váhy. Odnikud jsme neslyšeli
nonšalantní poznámky „páníčků“ těch vyceněných tvorů, kteří by
pouhým zavaděním srazili k zemi dospělého, o nejistě
kráčejícím človíčku nemluvě: „Fuj je to! Náš Aronek (Samsonek,
Herodes) má děti rád.“
Tak jsme v poklidu, bez jinak obvyklého zdvihání vnuka do
výše, došli k dětskému hřišti. Špalky s vyhloubenými sedátky
byly na prostranství mezi stromy seřazeny jako vagony, první
špalek coby lokomotiva měl dřevěný komín. Jiné špalky
zpodobňovaly auta a všechny je obíhaly, přelézaly a tu a tam
do sedátek usedaly děti ze školky, asi pětileté. Vnuk se mezi
nimi batolil a my, dospělí, chtě nechtě slyšeli, jak si děti
hrají.
Třem třídám – protože právě tři byly učitelky bavící se spolu
na kraji hřiště – vévodil vzrušením a pobíháním rudý
chlapeček. „Za chvíli to bouchne!“ křičel přeskakujícím
hláskem. „Za pět vteřin: Za čtyři vteřiny! Za tři vteřiny!
Rychle pryč!“
Na ta slova vyrazil z místa, kde odpočítával čas do výbuchu
jen jemu známé nálože, a spolu s houfem stejně zpocených
chlapečků se hnal o pár metrů vedle. Tam chlapečci padli na
zem, ale jen na chvíli, protože vzápětí se opět ozval známý,
vzrušením přeskakující hlásek: „Za chvíli to bouchne! Za pět
vteřin: Za čtyři vteřiny! Za tři vteřiny! Rychle pryč!“
Holčičky se téhle hry neúčastnily. Jak jsme s manželkou
zaznamenali, většinou byly zaujaty módní přehlídkou. Chvíli se
před sebou všelijak kroutily, ale pak se neshodly, odkud je
zabírá kamera, a místo přehlídky se pustily do hry, která na
první pohled připomínala televizní show. Pár si jich posbíralo
spadané listy, dívalo se do nich, jako by na nich bylo něco
napsáno, a na výzvu malé blondýnky v červeném kabátku
vykřikovaly o překot čísla: „Tisíc!
Milion milionů! Milion, milion, milion!“ Jaká ta hra měla
pravidla jsem nepostřehl. Zcela určitě však neskončila dobře,
protože dvě holčičky se pohádaly, která z nich vyhrála
jackpot.
No a pak jsme ještě s manželkou zaznamenali skupinku kluků a
holčiček, kteří jako by věštili, ale ani jejich hra neměla
dobrý konec, protože jakýsi chlapeček křičel na jiného: „Tys
to neviděl, to bylo jinak!“
Víc už se toho neodehrálo. Učitelky svolaly děti do dvojstupů
a odkráčely s nimi na oběd. Kdoví, možná, když děti po jídle
usnuly, pustily si paní učitelky televizi. A rodiče, až si své
děti odvedou domů, také pustí televizi – jako obvykle. Něco se
bude dít a děti dají pokoj. Přece je nenechají nudit. |
