|
|
Náš blahobyt je podvod
Zjišťuje to úspěšný a sebevědomý lázeňský lékař Tomáš
Stockman, když si přečte laboratorní rozbory, které dotvrdí
jeho podezření, že lázeňské prameny, jež přinesly městu a jeho
občanům blahobyt, jsou otráveny odpadem z místních fabrik, a
nejen že neléčí, ale přímo ohrožují zdraví hostů. Chce to
sdělit veřejnosti a požaduje dekontaminaci vod. Ta však bude
nákladná, potrvá nejméně dva roky, připraví lidi o práci,
lázně o budoucnost a město, které právě začalo rozvétat, o
prosperitu. To nikdo nechce, nemůže chtít! Takže se z dosud
obdivovaného lékaře stává nepřítel lidu, jehož je nutno
zneškodnit za každou cenu, jakýmikoli prostředky.
Ibsenova Nepřítele lidu nastudovala činohra pražského
Národního divadla v režii Ivana Rajmonta. Ač je hře bezmála
sto třicet let, vyjádřuje až čítankově podstatu krize, v níž
se nachází současný svět proto, že se smysl lidského bytí
zúžil na přednostní právo jednotlivce mít se dobře – bez
ohledu na ostatní, na společnost jako celek, na dluhy vůči
budoucnosti.
 Aktuálnost
hry akcentuje i scéna, jíž dominují atributy současného
blahobytu – vzdušné moderní vilky se zahradními bazény.
Přesvědčivě ji vyjádřit v inscenačním obrazu je však těžší.
Úskalí je koncentrováno především v roli doktora Stockmana –
ani tak tvárnému herci, jakým je David Prachař, se zvláště
v první polovině inscenace nedaří překonat zjednodušující
proklamativnost dialogů o demokracii a fungování společnosti.
V Ibsenově době mohly znít jako nadějeplné přesvědčení, ale
pro současníka šustí papírem a naivitou. Ač v druhé polovině o
dramatické zvraty není nouze, závěrečné individualistické
gesto naléhavost Stockmanova poselství dnešku notně oslabuje.
Paradoxně nejsilnější výpověď tak nabízí Jan Hartl v roli
Stockmanova staršího bratra, starosty města. Hraje ho s jistou
měkkostí, pochopením, ba bratrskou láskou, ale svou moc a
„blahobyt pro lid“ hájí s využitím všech myslitelných podrazů
a nezastaví se ani před postupy jednoznačně mafiánskými.
Podobně jako Ladislav Mrkvička v roli Tomášova bodrého tchána,
továrníka „zakladatelské generace“, který je hrdý na svou
čest, a přitom se neštítí žádného nátlaku. Proti nim jsou
novinář Hovstad v podání Saši Rašilova a tiskař Aslaken
Vladislava Beneše jen dokonale vybarvenými figurkami, jež
v šedivější a zakuklenější podobě známe z prezentace české
politické scény na televizních obrazovkách.
Následující premiérou činohry ND byla scénická kompozice
Briana Friela Listy důvěrné, jíž se na scéně Kolowratu ujala
režisérka Lucie Bělohradská. Irského dramatika zaujal vášnivý
vztah Leoše Janáčka ke Kamile Stösslové, který našel svůj
výraz jednak v četných dopisech, jež jí adresoval, jednak
v jeho posledním díle – 2. smyčcovém kvartetu Listy důvěrné.
Sporné „hledání pravdy“ milostného trojúhelníku Janáček (J.
Štěpnička) – Kamila (S. Králová) – Janáčkova žena Zdenka (J.
Mílová) roztáčí mladá hudební vědkyně Anežka (J. Janěková
ml.), která tu naivně, tu trochu vlezle Janáčka „zpovídá“.
Její vstupy sice zcivilňují atmosféru, ale také prozrazují, že
jsou především konstrukční pomůckou. Naštěstí pro diváka je
součástí inscenace i expresivní interpretace Listů důvěrných
dámským Eve Quartetem.
Vítězslava Šrámková, teatroložka
Foto Petr Koubek |
