|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Dobrodružství života a práce
V posledních letech pociťuji slabost pro autobiografickou
literaturu, a také pro starší korespondenci, kdy autoři ještě
dovedli psát dopisy, jež složeny jeden k druhému vytvářely
celistvý lidský i umělecký obraz nejenom osobnosti, ale i
jejich doby. Obraz dokonce přesnější, protože svobodnější, než
začasté bylo celé jejich dílo, ono totiž mnohem více než dopis
záviselo na dobových literárních konvencích. Ostatně kdo dnes
čte ve své době tak pozoruhodnou a populární emancipantku
George Sandovou? Kdybychom měli po ruce edici jejích dopisů,
nepochybuji o tom, že by zastínila její rozsáhlé románové
dílo. Také proto byl pro posluchače tak fascinující nedávný
úspěšný celoroční cyklus četby z korespondence, kterým
v rozhlasovém vysílání leckoho překvapila Bronislava
Janečková. Škoda že nepokračuje dál, třeba poněkud jinak –
totiž hlubším soustředěním se na rozsáhlejší soubory
korespondencí, ze známějších třeba mezi J. V. Sládkem a Juliem
Zeyerem. Možnosti jsou tu nepřeberné, a nejen v písemnictví
českém.
Léta rád sleduji Osudy, jež Vltava vysílá před každým všedním
polednem, a z nich zejména ty, v nichž autoři podávají
svědectví ne tak o sobě, ale skrze svůj život o době.
Historie, vyprávěná ústy lidí, kteří ji žili, vypadá poněkud
jinak, pochopitelněji a také lidštěji. Čtení ze vzpomínek už
napsaných nemá zdaleka takovou sílu. I takový autor, jako byl
Dušan Jeřábek, napíše větu, kterou by jinak do mikrofonu
určitě neřekl, třeba takovou, jakou jsem slyšel toto pondělí
hned na začátku četby: „Zrnko po zrnku odsýpal se zbytek
léta“.
Nemusejí zrovna vyprávět pamětníci na sklonku života, i když
právě od nich zpravidla čekáváme, co je zapomínané nebo téměř
už docela zapomenuté. Nedávno mě silně zaujalo mladistvě
nakažlivé vyprávění Pavla Zatloukala, který zdaleka ještě
nebilancuje své životní dílo, protože je stále uprostřed
práce. Leckdo by neočekával tak živé svědectví zrovna od
muzejníka a galeristy. Jenomže Pavel Zatloukal je nejen ve
svém oboru neuvěřitelně činorodý, ale co hlavně, o své
rozsáhlé odborné práci umí vyprávět jako o živém a vzrušujícím
životním dobrodružství.
A ona ta práce dobrodružná vskutku je: co jiného je
Zatloukalovo uměleckohistorické hledání, věrné východiskům
z moravského regionu a věnované především architektuře od 18.
po 20. století, ale nahlížené nikoli z lokálního hlediska, ale
důsledně ze středoevropského a celoevropského kontextu. Co mě
na Zatloukalově životním příběhu strhuje, je stálé
překračování úzkého pojetí předmětu studia: neustále nahlíží
daleko za něj, hledá, co je za architekturou, z jakých
dějinných souvislostí a z jakých životních osudů vzniká, a o
čem nám svědčí. Už proto bylo vyprávění tak živé, vždyť
Zatloukalovo úsilí o vznik olomouckého Muzea umění nezačíná až
někde výběrem exponátů, ale daleko před tím rehabilitací
architektury, která přiznává všechny své původní účely – od
kostelíka přes špitál a věznici. Není toto úžasné? A co
Zatloukalův úspěch při obnovování starého olomouckého
městského jádra, když se mu podařilo rehabilitovat původní
historickou podobu Horního náměstí, až po zápas o jeho dlažbu?
Rozpětí Zatloukalova vědeckého příběhu (ne náhodou svou velkou
monografii nazval Příběh dlouhého století) přesahuje Olomoucko
do celé země moravské. Nepochybuji o tom, že Čechy zůstávají
stranou jenom proto, že by taková práce byla nad lidské síly.
Jedna věc mě v závěru rozhlasového vyprávění uchvátila:
architektura nejsou pro Zatloukala jenom stavby a historické
soubory, ale i tvorba krajiny. Když autor přesídlil do
venkovského stavení, nestará se jenom o ně, ale postupně
přetváří okolní krajinu. Jistě obdiv a radost, ale tím větší
stud za kořistnický a cynický vztah dneška k prostředí, v němž
žijeme. |
