|
|
 O
nekompetentnosti
Jan Svačina, publicista
K nejhlouběji zadřeným omylům České televize patří umanutá
potřeba starat se o diváky, které bohatě sytí nabídka
komerčních kanálů. Pokleslé sobotní estrády a některé další
lidové „řachandy“ sice v poslední době vyklidily prostor méně
bulvární nabídce, nesmyslná snaha být televizí pro všechny
však trvá. Tradičním příkladem notorické neschopnosti pochopit
vlastní výjimečnost jako jedinou šanci na přežití je způsob,
jakým se Česká televize chová k české i světové
kinematografii.
Vedle koňských dávek seriálové nadprodukce tvoří dnes právě
kinematografické filmy podstatnou část programu všech
plnoformátových televizí. Stávající znásobení počtu kanálů při
přechodu na digitální vysílání vede logicky i u nás k
dramatickému nárůstu poptávky po filmech. Kopírovat v České
televizi bezbřehou honbu komerčních „kolegyň“ za nejrůznějšími
aktuálními kinematografickými atraktivitami, má ještě méně
smyslu, než donekonečna reprízovat zaběhaný filmový
mainstream. Stejně jako v případě všech ostatních programových
položek, musí být i veřejnoprávní filmové menu připravováno
podle prosté zásady – u nás dostanete za své peníze to, co vám
nikdo jiný nenabízí.
Sestavit alternativní kinematografickou nabídku přitom není
zas až tak složité. Už proto, že skutečná kvalita a význam se
s momentální módní atraktivitou titulu potkává spíš výjimečně.
Namátkový výčet osobností, jejichž díla uvádí Filmový klub
České televize, a který sahá od Orsona Wellese, Akira Kurosawy
přes Woody Allena, Alexandra Sokurova, Erica Rohmera po
Michaela Moora či režisérů tvořících ve stylu manifestu Dogma,
dokazuje, že dramaturgové své práci rozumějí. Totálním
neporozuměním je naopak trvalé vyobcovávání klasických a
alternativních filmů do neviditelných pozdně nočních
vysílacích časů. Čerstvá zkušenost s legendární seriálovou
freskou Rainera Wernera Fassbindera Berlín, Alexandrovo
náměstí, mluví za vše. Zatímco jí přisoudili organizátoři
programu půlnoc na dvojce, hlavnímu času na jedničce vládne
týž den repríza konfekčních detektivek s Herculesem Poirotem.
Dokonce už před časem uvedených komerční Primou.
Názorných ukázek nesmyslného zacházení s programem však
předvádí Česká televize průběžně víc. I v případě domácí
filmové tvorby. Pozoruhodným dramaturgickým počinem je
bezpochyby Film point, který divákům poskytuje výjimečnou
příležitost zevrubně se seznámit s tvorbou studentů tuzemských
filmových škol. Fakt, že živoří – jak jinak – o pondělních
půlnocích, už vlastně ani nepřekvapí.
Nekompetentní zacházení s kinematografickými díly je však jen
konkrétním příkladem nekompetentnosti obecnější. V kontextu
probíhající zásadní proměny celého televizního „trhu“ nabývá
neschopnost stávajícího vedení České televize chápat smysl
veřejné služby téměř existenciální rozměr. Riziko ztráty
smyslu, a tím i práva na peníze koncesionářů a existenci
vůbec, nebylo snad nikdy větší.
|
