Číslo 19 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s rozhlasovým reportérem.
Petrem Vavrouškou.

Krajiny skutečné i sněné

Výstava s názvem Japonské vize krajin je bohužel tou poslední, kterou lze zhlédnout v nádherných interiérech zbraslavského zámku, čas na ni si však můžeme najít až do 6. července. Poté se budou zdejší expozice stěhovat do paláce Kinských na Staroměstském náměstí, kde by měly být počátkem prosince zpřístupněny spolu se sbírkami antického umění z fondů Národní galerie. Důvodem k soustředění obou sbírek pod stejnou střechu by měl být jednotný aspekt či možná jen myšlenkový oslí můstek, jenž dodá zdání logiky nadcházejícím „logistickým operacím“: obě kultury, antická i východní, se přece v jistém smyslu staly iniciačními ohnisky pro naše umění současné...

Připomeňme, že Národní galerie sídlila na Zbraslavi rovných sedmdesát let, instalace barokního umění byla vystřídána klasickým a moderním českým sochařstvím, od roku 1999 zde pak nalezla svůj domov Sbírka orientálního umění. Jedním z důvodů zániku tohoto jejího zázemí se údajně stala i malá návštěvnost expozic (propříště tedy ve zdejších prostorách naleznou své místo knižní fondy Národního muzea). K obojímu výročí tak čeká orientalisty namísto oslav náročné stěhování bohatých sbírek zahrnujících v geografickém rozmezí umění Předního východu až po Japonsko. Uvědomíme-li si navíc, že ze třinácti tisíc sbírkových předmětů, zahrnutých ve sbírkovém fondu, byla vystavována pouhá tisícovka, není radostnou vizí ani nadcházející omezení expozice. Výstavní prostory v paláci Kinských jsou podstatně skromnější. I proto lze jen doufat, že touto dislokací dospěje ke svému břehu současná monumentální vlna přeskupování sbírek Národní galerie, a to už z důvodů ohromných investic, jež stěhování a budování nových expozic přináší.

Jakkoli v tomto textu nechci používat již zmíněného oslího můstku zkratkovitých asociací, sám se nabízí. Zatímco krajina před Zbraslaví je nyní až přízračně devastována výstavbou nových dálničních autostrád, tato poslední „japonská“ výstava tematizuje jak unikavost, tak bytostnou nepřestajnost přírodních motivů, a sice v rozpětí od vnitřních autorských vizí přes filozoficky idealizované scenérie až k záznamům předobrazů skutečné japonské krajiny, v posledku ovlivněných krajinářským pojetím evropským. Vystavený konvolut sto padesáti děl pocházejících ze sbírek Národní galerie i Náprstkova muzea lze nazírat i jako cestu japonskými krajinami 18. až 20. století. Sbírkové fondy obou institucí však nevlastní dostatečné množství děl umožňujících souvislé chronologické řazení; kurátorka Markéta Hánová proto zvolila jinou koncepci, akcentující výběrová témata. Sedm výstavních oddílů zachycuje jednotlivé žánry japonské krajinomalby v rozpětí od imaginárních náboženských výjevů buddhistické ikonografie až k prvým vlivům evropského krajinářského realismu. Těžištěm výstavy se stal samotný historický vztah Japonců ke krajině, k té vnější, skutečné, i k vnitřní, subjektivně nazřené.

Rozdělení ovšem nemůže být striktní, už proto, že v japonské krajinomalbě se jednotlivé koncepty překrývají a doplňují. Lze říci, že zde dominuje tendence k zachycení atmosféry přírodní lokality v časových proměnách před popisným záznamem přírodní topografie či před filozofickým obsahem vlastním krajinomalbě čínské, jíž bylo japonské umění po dlouhá léta inspirováno.

Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik