|
|
 Pastýřka
českého folku
Brzy to bude čtyřicet let, co se znuděným porotcům soutěže o
nejlepší původní folkovou píseň dostala do rukou magnetofonová
kazeta se zadání značně přesahující skladbou Pastýřka. Vzápětí
po přehrání pásku bylo o vítězce klání časopisu Mladý svět
rozhodnuto. Dagmar Andrtová-Voňková je od té doby
nekorunovanou první dámou české folkové alternativy, ale také
jejím ve velmi nepravidelných intervalech ztráceným a znovu
nalézaným enfant terrible. Její čtvrté album Slunci ležím
v rukou (Indies Happy Trails) vychází po jedenácti letech
studiové odmlky, kterou vyplnilo jen rekapitulační dvojalbum
Milí moji.
Písně chartistky, které ani nemilost režimu nezabránila
koncertovat v roce 1986 před 180 tisíci návštěvníky
prestižního festivalu v dánském Roskilde a jež by za
příznivějších okolností a při alespoň průměrné míře
ambicióznosti mohla být hvězdou world music světového formátu,
odedávna spojovaly tradici českého písňového folkloru
s originalitou
 přesahující
stylové i výrazové hranice. Její expresivní hlasový projev na
klíčových albech z konce osmdesátých let může dnešnímu
posluchači evokovat uhrančivost šamanských rituálů stejně jako
vokální experimenty Diamandy Galás a Meredith Monk či
rozpustilé ohledávání hranic možného v podání Islanďanky
Björk. Dobu předběhla také kytarová technika příklepů, úderů a
škrábání na struny nástroje, jíž rodačka z Hradce Králové
dodnes udivuje laiky i kytarové virtuozy. Živelnost, se kterou
k hudbě vždy přistupovala, jako by vycházela z pokorného a
obdivného vztahu k přírodě, možná jedinému inspiračnímu zdroji
její tvorby.
V tom se Voňková, jejíž začátky bývají romanticky provazovány
s dlouhými zimními večery v Peci pod Sněžkou, která jí po
osmašedesátém nabídla možnost vnitřní emigrace, nezměnila ani
dnes, kdy vyráží „za prací“ z útěšného útočiště v Posázaví –
přírodní tematika se zásadně prosazuje i v jejích nových
skladbách. Nahrála je v překvapivě přesvědčivé symbióze
s jazzovým pianistou Zdeňkem Zdeňkem, který není jen
doprovázečem, daleko spíš plní roli submisivního muzikantského
partnera, což je úloha, kterou na předchozí Voňkové desce
Voliéra zvládnul kytarista Radim Hladík. V doprovodné roli se
naopak ocitla zpěvaččina kytara, jež se z protagonistky
instrumentálních orgií proměnila v umocňovatelku překvapivě
poklidného a tradičního repertoáru. Není to krok zpět, ale
návrat ke kořenům – jedinečného písničkářství.
Milan Šefl |
