|
|
 Ivan
Němec, publicista
Vojcek na rozhlasovém jevišti
Přestože od doby, kdy předčasně zesnulý německý dramatik Georg
Büchner nedopsal svůj příběh vojáka Vojcka, uplynulo více než
170 let, prochází stále tento dramatický fragment světovými i
českými jevišti a láká inscenátory nejen svou nehotovostí, ale
i myšlenkovou vrstevnatostí a nejednoznačnými možnostmi
interpretace. Každý, kdo Vojcka zná z divadla či četby, musel
při zprávě, že v březnu uvede stanice Vltava jeho první
rozhlasové nastudování, pochybovačně zakroutit hlavou...
Je-li inscenace Büchnerova Vojcka na divadelních prknech
dramaturgicky i režijně nelehká, pak její převod do rozhlasové
podoby tuto náročnost ještě znásobí. Kompozice dramatu se
totiž skládá z řady epigramaticky krátkých scén bez expozice;
chybí narativní dialogy, které by osvětlovaly minulost postav,
repliky jsou převážně lakonické, takže charaktery figur i
motivy jejich jednání a vzájemné vztahy se vyklubávají jen
obtížně. Rozporuplný titulní hrdina se zpočátku jeví jako
materiální a duševní prosťáček, který je šikanován Hejtmanem a
zneužíván k lékařským experimentům Doktorem. Vysmíván okolím
se potácí ve svých úzkostných snech a vizích cynicky
nechápavým prostředím, v němž ho nad vodou drží jen láska k
Marii, jeho milé, s níž zplodil syna. Nad šílenstvím lásky
však postupně nabude vrch chorobně prosakující Vojckovo
šílenství pramenící z představ o Mariině nevěře, která se
potvrdí a přivede uštvaného hrdinu k zoufalé vraždě. Zdánlivě
jednoduchá dějová linie, zpracovaná podle skutečného soudního
případu, je osazena postavami, jejichž kresba i vzájemné
vztahy jednoduché nejsou, neboť vypovídají mnohé i o lidské
svobodě a ponižování bezprávného člověka, do jehož osudu
zasáhne i neutěšené sociální prostředí.
Je třeba ocenit, že při rozhlasové úpravě se dramaturg Hynek
Pekárek s nevšedním umem zbavil mnohých figur, které na
divadelní scéně usměrňují divákovo vnímání svým mimoslovním
jednáním, zatímco v rozhlasové adaptaci jsou nefunkční. Toto
zhuštění děje do pětačtyřiceti minut kupodivu neoklestilo
strukturu dramatu, ale také neusnadnilo posluchačovo tápání,
když se v expozici nějakou dobu obtížně orientoval v
základních vztazích postav.
Režisér Aleš Vrzák, vědom si toho, jak obtížně lze do
rozhlasového tvaru převést například neustálou změnu mnoha
dějišť, opřel se při své práci o obdivuhodné střídání hudby a
zvuku. Tato vynalézavá volba tak vlastně nejen nahradila
divadelní dekorace s jejich proměnlivou atmosférou, ale ve
velkých kontrastech emotivně dotvářela jak horké intimní scény
lásky milenecké, tak i něžné laskání s dítětem, až nakonec
dospěla k šílenství žárlivosti a vyvrcholila příšerným tónem
vraždy. Hudební složka tak ve Vrzákově inscenaci sehrála
takřka stejně významnou úlohu jako jednotlivé role. V titulní
postavě výborně postihl Martin Finger zvláště Vojckovu
bezhlavou zamilovanost, rozežíranou postupně chorobnou
žárlivostí. S důrazem na niterný prožitek vystavěla Magdaléna
Borová svou Marii. Do pestrých detailů vykreslenými figurkami
Starce a Žida se blýkl Rudolf Pellar. Přesnými hereckými
výkony zaujali i Ladislav Frej (Doktor) a Václav Vydra
(Hejtman).
Zásluhou dramaturga Hynka Pekárka a hluboce promyšlené režie
Aleše Vrzáka se první uvedení Vojcka na české rozhlasové
jeviště stalo pozoruhodným uměleckým činem. |
