Číslo 21 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s malířem.
Pavlem Brázdou.

Kurátorská překvapení ve Veletržním paláci

Počátkem dubna doznala Sbírka moderního a současného umění Národní galerie ve Veletržním paláci zásadních instalačních změn, týkajících se expozic českého umění v rozmezí let 1890 až 1930. V důsledku hospodářské krize bylo nutno redukovat počet krátkodobých výstavních projektů, a tak byly galerijní prostory využity k trvalým expozicím zahrnujícím velké kolekce děl našich významných tvůrců. Vedlejším důsledkem této proměny je však i fakt, že se na půdě Národní galerie – jakkoli tato instituce ze své podstaty není povinována suplovat roli pražské „kunsthalle“ – v dohledné době sotva dočkáme velké výstavy umění vskutku světového.

Ve třetím patře paláce tedy nyní nalezneme vrcholná malířská a sochařská díla českého kubismu, čtvrté patro pak patří umění závěru 19. století a počátku století dvacátého, konkrétněji takovému, které bezprostředně předjímá vznik moderny. Dominantu tvoří rozsáhlá expozice děl Františka Kupky, v podstatě stálá výstava toho nejlepšího, co tento ve světovém měřítku nejoceňovanější český malíř vytvořil. Je to ostatně právě Národní galerie, která vlastní největší a nejcennější sbírku Kupkových děl vůbec. Jako druhý vrchol instalace možno chápat kolekci sociálního umění, poukazující na výrazovou sílu (a to především v plastice) této dosud opomíjené oblasti českého umění. Do ochozu pátého patra je situována expozice současné české a slovenské plastiky, v mezaninu pak našla své místo současná malba.

Hlavní expozice jsou dle jejich kurátorů Milana Knížáka a Tomáše Vlčka koncipovány jako pokus o obnovení hrdosti, vzešlé z národní tradice. Chápou je jako zlomové, nabízející zcela nový pohled na české umění přelomu století, poukazují na kvalitu a velkorysost a poté i odvahu a progresivitu české malby. Diváka zajisté překvapí jistý interpretační výstřelek: a to začlenění exponátů Vojenského historického ústavu – zbraní z období první světové války – mezi umělecká díla. Kurátoři však míní, že jde o neoddělitelnou složku dobového výtvarného milieu: výrobky českého zbrojního průmyslu se tehdy staly specifickým výrazem modernosti, „racionálního, totálního, absolutně funkčního, ale zároveň i krásného designu“. Zkusme sami posoudit, nakolik je pojetí této „významově otevřené“ instalace tradiční, či naopak novátorské a provokující.

Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik