|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Nedocenění tvůrci jazyka před mikrofonem
Před necelými dvěma roky mě zaujal cyklus rozhovorů, které
vedla Petruška Šustrová s dlouhou řadou překladatelů na Rádiu
Česko. Neslyšel jsem tehdy zdaleka všechny. Teprve nyní, když
některé z nich autorka přepsala a vydala v knize Služebníci
slova, vyniklo, jakou odvedla službu doposud opomíjené
literární práci.
Petruška Šustrová, sama překladatelka, přiznává, že ji na
setkáních s kolegy přitahovalo především to, že nebudou mluvit
o blbostech, neboť na ně nemají čas, protože jejich práce je
vyčerpávající a sama je neuživí. Musí je tedy vést nějaký
nadosobní, vyšší motiv.
Od obrození víme, že dobrý překlad se nekrčí někde stranou
české literatury jako pouhá informace o cizojazyčných
literaturách, nýbrž že se svým způsobem stává součástí
písemnictví českého. Jak by asi vypadala česká literatura bez
překladů! Nevystačili a nevystačíme si sami, žijeme se sousedy
a překlady zprostředkovávají nejenom informace, co kde vzniklo
či vzniká, ale dobrým překladem obohacujeme a stimulujeme
literaturu vlastní.
Docela nedávno jsme o český překlad měli obavy. Počátkem
devadesátých let zanikala nakladatelství, jež se věnovala
překladové literatuře, a s nimi brala za své i profesionální
jazyková péče. Tradice a obětavá práce překladatelů
literatury, jíž se už převodem jejího francouzského označení
říká krásná, se ukázaly silnější, než byly bláhové představy,
že na překladech se dá především vydělat.
Kniha, jež z rozhlasových rozhovorů vznikla, je snad ještě
cennější, než byly samy původní pořady. Samozřejmě se ztratila
dokumentární hodnota skrytá v tvůrcově hlase, ale přepis
zvýraznil hodnotu výpovědi a zprostředkoval ji pozorným
čtenářům.
Překladatele tu vidíme jako znalce cizojazyčných literárních
kontextů včetně českého (za všechny Václav Jamek, Jiří Pelán,
Josef Forbelský, Jan Vladislav), někde docela jako unikátní
zprostředkovatele celých kultur, které budou vždycky málo
známé a s jejichž jazykovou lokalizací a historií etnik budeme
neustále na štíru. Proto je tak fascinující rozhovor
s Václavem A. Černým o jazycích a historii Kavkazu – vždyť o
Kavkazu se mluví snad denně, a my o jeho kulturách vlastně
skoro nic nevíme.
Ale abych tu nepsal jenom o exotice, jíž je nám třeba Orient
s Tibetem a Indií, Přední a Blízký východ – jsou tu i objevy
donedávna exotických, velkých literatur hispánských. A pak
literatury nevelké a blízké, jež bychom – nebýt oddaných
překladatelů – rovněž neznali.
A protože naše literatura patří právě mezi ně, považuji za
vynikající nedávný počin Vladimíry Bezdíčkové, která na Vltavě
v krátkém cyklu přivedla před mikrofon překladatele z české
literatury. Ukázalo se, že jsou to stejní, ne-li větší
nadšenci, kteří ovládli náš minoritní jazyk a hodnotám soudobé
české literatury věří často víc než my sami. A někdy nám to i
vyčítají. |
