|
|
 Za
pocit sounáležitosti se tvrdě platí
Mladičký David Kross nepochybně náleží mezi nastupující hvězdy
německé (a možná i hollywoodské) kinematografie. Jeho
účinkování v dramatu Předčítač, nedávno uváděném též v
tuzemských kinech, tomu rozhodně nasvědčuje. V neděli 14.
června, na ČT2 (zač. ve 22.25 hodin) se ovšem můžeme seznámit
s jinou jeho rolí, kde prokázal nesporné nadání – spatříme jej
ve filmu Drsňák.
Režisér Detlev Buck zde vylíčil strastiplný osud
patnáctiletého Michaela, donuceného i se svou příživnickou
matkou opustit výstavní rezidenční prostředí; oba skončí v
chudinské čtvrti, obývané převážně přistěhovalci. Záhy
zjistíme, že matka, zhruba třicetiletá žena, patří mezi zjevné
outsidery: ráda by se přisála k něčemu výhodnému (nebo spíše
na někoho takového), jenže nedostatek rvavosti i předvídavé
soudnosti jí brání, aby se lépe prosadila.
 Michaela
vykreslil Kross odlišně: obdařil jej navenek mírnou, zamlklou
povahou. Avšak pod tímto zevnějškem se vyloupne lhostejnost,
absence mravních zábran. Snaha za každou cenu uniknout z
deprimujícího rodinného zázemí, kde dochází ke stále větším
střetům mu ospravedlňuje účast na společensky patologickém
jednání. Se svým důvěryhodným, „nezkaženým“ obličejem se
Michael stává nejen terčem šikany (poměrů na státní střední
škole, kde vyučující ztratili jakoukoli autoritu, se režisér
dotkne jen letmo, avšak výmluvně) – dokud jej před dalším
ponižováním a bitím nezachrání drogový gang. Mládenec netuší,
že „zachránci“ v něm spatřují hlavně vhodného pěšáka,
ideálního pro roznášku zboží. Jeho pád je nezadržitelný: se
zbraní v ruce si příliš pozdě uvědomuje, že překročil osudovou
hranici...
Drsňák se vyznačuje hodnotami, které české tvorbě chybějí:
nejen vůle i odvaha dospět k naprosto nepřikrášlenému pohledu,
ale také snaha oprostit se od jakýchkoli žánrových přihrádek.
Režiséra nijak nedojímají osudy jeho hrdinů, jen trpělivě, a
přitom nezúčastněně pozoruje jejich zmatečné hemžení, aniž by
se chtěl „vcítit“ do kterékoli z postav. Výsledkem je výpověď
až reportážně strohá, která upoutá nervní, ustavičně těkající
kamerou. Místy až ohlušující rocková hudba, provázející
jednotlivé výjevy, pak jen dokresluje důležitý znak velkoměsta
– osamělost uprostřed davu. A také paradoxní stav: poznání, že
za pocit sounáležitosti se tvrdě platí, není nijak povzbudivé.
Jan Jaroš, filmový kritik |
