Za pocit sounáležitosti se tvrdě platí

Mladičký David Kross nepochybně náleží mezi nastupující hvězdy německé (a možná i hollywoodské) kinematografie. Jeho účinkování v dramatu Předčítač, nedávno uváděném též v tuzemských kinech, tomu rozhodně nasvědčuje. V neděli 14. června, na ČT2 (zač. ve 22.25 hodin) se ovšem můžeme seznámit s jinou jeho rolí, kde prokázal nesporné nadání – spatříme jej ve filmu Drsňák.

Režisér Detlev Buck zde vylíčil strastiplný osud patnáctiletého Michaela, donuceného i se svou příživnickou matkou opustit výstavní rezidenční prostředí; oba skončí v chudinské čtvrti, obývané převážně přistěhovalci. Záhy zjistíme, že matka, zhruba třicetiletá žena, patří mezi zjevné outsidery: ráda by se přisála k něčemu výhodnému (nebo spíše na někoho takového), jenže nedostatek rvavosti i předvídavé soudnosti jí brání, aby se lépe prosadila.

Německý film Drsňák líčí strastiplný osud patnáctiletého Michaela, který i se svou příživnickou matkou skončí v chudinské čtvrtiMichaela vykreslil Kross odlišně: obdařil jej navenek mírnou, zamlklou povahou. Avšak pod tímto zevnějškem se vyloupne lhostejnost, absence mravních zábran. Snaha za každou cenu uniknout z deprimujícího rodinného zázemí, kde dochází ke stále větším střetům mu ospravedlňuje účast na společensky patologickém jednání. Se svým důvěryhodným, „nezkaženým“ obličejem se Michael stává nejen terčem šikany (poměrů na státní střední škole, kde vyučující ztratili jakoukoli autoritu, se režisér dotkne jen letmo, avšak výmluvně) – dokud jej před dalším ponižováním a bitím nezachrání drogový gang. Mládenec netuší, že „zachránci“ v něm spatřují hlavně vhodného pěšáka, ideálního pro roznášku zboží. Jeho pád je nezadržitelný: se zbraní v ruce si příliš pozdě uvědomuje, že překročil osudovou hranici...

Drsňák se vyznačuje hodnotami, které české tvorbě chybějí: nejen vůle i odvaha dospět k naprosto nepřikrášlenému pohledu, ale také snaha oprostit se od jakýchkoli žánrových přihrádek. Režiséra nijak nedojímají osudy jeho hrdinů, jen trpělivě, a přitom nezúčastněně pozoruje jejich zmatečné hemžení, aniž by se chtěl „vcítit“ do kterékoli z postav. Výsledkem je výpověď až reportážně strohá, která upoutá nervní, ustavičně těkající kamerou. Místy až ohlušující rocková hudba, provázející jednotlivé výjevy, pak jen dokresluje důležitý znak velkoměsta – osamělost uprostřed davu. A také paradoxní stav: poznání, že za pocit sounáležitosti se tvrdě platí, není nijak povzbudivé.

Jan Jaroš, filmový kritik


Jaroslav Vanča
  Nevítané knihy
  Jak to vidí Leo Pavlát
 
   O hodování v bufetu...

   Televizní glosář
 
   Josef K. "zlatých šedesátých"
   Téma