|
|
 Leo
Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze
Nevítané knihy
Praha se minulý měsíc v Průmyslovém paláci opět těšila z
mezinárodního knižního veletrhu a nic na tom neměnilo, že část
stavby, zničenou loni požárem, nahradil stan. Ten oheň
podvědomě přítomný na místě knih měl, alespoň pro mě,
symbolický význam. Uprostřed tisíců nových titulů jsem si
uvědomoval, co všechno bych si chtěl přečíst, a co si přečíst
nestačím, a přitom věděl: Počet knih, které si už nikdy nikdo
nepřečte, protože je sežehly plameny, jde do miliónů.
Většinou tak neskončily nešťastnou náhodou. Kanonické spisy
předchozích generací hořely v Číně ve 3. století před
občanským letopočtem, ve starých Aténách pak spisy filozofa
Prótágora. Kalif Umar nechal v 7. století zničit zbytky slavné
Alexandrijské knihovny a o 800 let později muslimové poručili
zkáze i proslulou knihovnu v Konstantinopoli. Známé se také
stalo ničení knih křesťanskými obrazoborci v 8. století. Za
dlouhá staletí by se v Evropě nejspíš nenašla země, která by
k podobnému výčtu po svém nepřispěla. Za všechny další
příklady: V roce 1933 jako výmluvný obraz barbarství
nacistické diktatury a vlastně i všech moderních, totalitním
myšlením inspirovaných režimů, hořely knihy „zakázaných
autorů“ na berlínském Univerzitním náměstí.
Pravda, někdy by bylo lepší, kdyby určité knihy nevznikly.
„Pero nadělalo stokrát víc zla než meč,“ napsal francouzský
dramatik druhé poloviny 18. a první poloviny 19. století
Antoine Arnaut a už dávno předtím zaznělo z úst slavného
římského řečníka Marka Tullia Cicera „epistula non erubescit“
neboli „dopis se nečervená“. Elegantně tak vyjádřil, co známe
z přímočařejšího obratu: Papír snese všechno.
Dilema mezi naprostou svobodu projevu, včetně publikování
knih, a hlásáním nenávisti dnes většina demokratických zemí
řeší dílčími omezeními. Je tak například zapovězeno vydávat
díla hanobící rasu, národ a přesvědčení, texty zpochybňující,
schvalující či znevažující genocidu. Avšak i pro případné
postihy knih platí staré úsloví „jiný kraj, jiný mrav“.
V takovém Libanonu nekoupíte a v knihovně si nepůjčíte žádnou
knihu týkající se čehokoli židovského, pokud text neprovází
protižidovská či protiizraelská zášť. Na černé listině je tak
například Deník Anny Frankové, Sofiina volba Williama Styrona,
všechna díla Philipa Rotha, Saula Bellowa a Isaaca Bashevise
Singera stejně jako Schindlerova archa Thomase Keneallyho.
Libanon se takovou protižidovskou cenzurou neliší od většiny
arabských zemí. Přesto – ač je to těžko k uvěření – UNESCO,
tato vznešená mezinárodní vládní organizace při Organizaci
spojených národů zasvěcená výchově, vědě a kultuře, přiřkla
letos libanonskému hlavnímu městu vznešený titul „Světová
metropole knihy“.
Je to zajímavý vývoj v potírání knih. Od ohňů zběsilých
ideologů k rozhodnutí uhlazených politiků, rezignujících na
zásady rovnosti, slušnosti a kulturnosti. Výsledek bývá pro
čtenáře stejný. |
