|
|
Ostravské divadelní experimentování
K výrazným mladým režisérským talentům se bezesporu řadí Jan
Mikulášek. S jeho osobitými inscenacemi se setkáváme –
počínaje brněnskou Polárkou – na řadě českých scén: v ND Brno
(Krvavá svatba), ve Zlíně (Chaplin ve světlech moderní doby)
nebo v Divadle Husa na provázku (Hamlet). Především však budí
zaslouženou pozornost jeho úspěšné šestileté působení
v Ostravě, kde mj. šéfoval Divadlu Petra Bezruče. Po
vynikajících nastudováních Zběsilosti v srdci, Tří sester nebo
Evžena Oněgina zde v evropské premiéře připravil hru
Australana Louise Nowry Noc bláznů (premiéru měla roku 1992 a
zanedlouho byla i zfilmována) v překladu Dagmar Bláhové.
Autobiografická postava – začínající divadelník Lewise (Viktor
Dvořák) vstupuje do bizarního prostředí psychiatrického
oddělení, aby se skupinou svérázných pacientů (dominuje v ní
konfliktně sebestředný Roy Norberta Lichého) secvičil v rámci
arteterapie Mozartovu operu Cosi fan tutte. Mikulášek
tentokrát přistupuje k předloze poměrně pokorně: využívá
principu „divadla na divadle“ a při potlačení reálií
vietnamského konfliktu, jež balancují na hraně sentimentu,
sleduje prostřednictvím filmových střihů téma manipulátorství.
A to v několika paralelních prostředích, kde se vynalézavě
prostupuje svět vnější „normality“, léčebné komunity a
podmanivé jevištní iluze.
 Jeden
z vrcholů Mikuláškových ostravských aktivit přineslo hostování
v ND moravskoslezském (kde již uvedl například Camusova
Caligulu, vlastní adaptaci Dumasovy Královny Margot nebo
přepis Felliniho Sladkého života). S dramaturgem Markem
Pivovarem upravil Fröhlichův překlad tragédie Henrika Ibsena
Heda Gablerová (1890). Neakcentoval dobově emancipační
naturalistické momenty, ale naplno rozvinul fantaskní
obraznost, vědomě evokující secesní symbolismus, dekadentní
morbiditu i Munchovy expresionistické vize. Sugestivní je
výrazně stylizovaná herecká složka: charismatická Gabriela
Mikulková vytváří v titulní roli – v kontrastu s karikovaným
manželským knihomolem Tesmanem (David Viktora) – graciézní,
hrdou a provokující egoistku, která prohrává boj ani ne tak se
svazujícími konvencemi patricijského prostředí jako spíš s
vlastními citovými rozpory. Sebevražedkyni Hedu „zmnožuje“
režie čtveřicí černých žen v naddimenzovaných parukách:
ztělesňují jakési její alter ego a jejich metaforické akce
demonstrují možné varianty hrdinčina jednání i její rozervané
nitro. Přiléhavý doprovod tvoří skladby jiného sebevraha,
Kurta Cobaina z americké Nirvany. Rovněž výprava Marka Cpina
se nese v duchu působivé hyperbolizace, simultánní znakovosti
a zgroteskňující vizualizace. O tom svědčí například
monumentální, krematorium připomínající odosobněný salon s
„nastavovaným“ klavírem-katafalkem, pyramidou knih a velkým
parožím, atraktivní dámské toalety či několikametrové
pošlapávané vlasy. Důraz na formální ozvláštňování syžetu
napomáhá nevšedně dráždivému diváckému zážitku.
Vít Závodský, divadelní kritik
Foto Národní divadlo moravskoslezské |
