|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Mikrofon a literáti
Literáti, jak už slovo napovídá, dovedou psát; je to jejich
profesionální řemeslná výbava, která přesahuje standardní
gramotnost. Někteří z nich ale dovedou i mluvit lépe než
většina ostatních. Je to vzácný dar a rozhlas je jakoby přímo
stvořen k tomu, aby jej uměl využít a výsledky zachovat pro
budoucnost.
Nemůže být pochyb o tom, že Jan Vladislav byl jednou
z nejdůležitějších postav naší nejen literární, ale vůbec
kulturní scény druhé poloviny minulého století. Čím více byl
diskriminován a nakonec přímo umlčován režimem, tím pestřejší
byly jeho aktivity, neustále musel hledat méně střežené a
zpravidla i méně honorované oblasti slovesné tvorby,
proskribované prostory pro pololegální a později už i
vysloveně nelegální kulturní snažení. Patřil mezi
intelektuály, které již jako vysokoškolské studenty semlel
„Vítězný únor“; nikdy si ale s režimem nezadal a nikdy
nerezignoval. Původně básník začal záhy překládat, psal eseje,
předmluvy, doslovy, pořádal výbory z cizích tvůrců, soubory
pohádek. Stále hledal skuliny, kterými by své práce vůbec
dostal „ven“, a někdy to „ven“ byla opravdu jenom cizina,
která za ně platila Artii v devizách.
Polistopadový Český rozhlas se k Vladislavovi choval
s vážností, jakou si zasloužil. V roce 2007 vysílal ČRo 6 jeho
memoáry, natočené Milanem Hanušem (viz TR č. 7/2007), letos
v lednu, krátce před básníkovou smrtí, uvedla Vltava vzpomínky
jeho desetidílné Osudy. Z těchto pamětí si posluchači mohli
udělat opravdu plastický obraz o té části poválečné generace
nonkonformních mladých, kteří se s obrovskou odvahou, vůlí,
energií, ale především se silou charakteru a mravní pevností
pokusili o kvadraturu kruhu: neemigrovat, ale ani
nekolaborovat, být apolitický v v situaci, kdy takovýto postoj
byl paradoxně vrcholně politický, neboť platilo režimní „kdo
nejde s námi, jde proti nám“; stát se vzdělaným člověkem i bez
možnosti řádného vysokoškolského studia, navzdory všemu
přispívat české kultuře.
V cyklu Radiodokument Vltava 29. dubna vysílala starší
hodinový pořad redaktora Michala Lázňovského O vnitřní paměti
Jana Vladislava. Zasvěceným průvodcem byl opět Milan Hanuš,
který tu s básníkem vedl jakýsi souvislý dialogický esej.
Střídaje různá prostředí (domov, Klementinum, Petřín), denní
doby, atmosféry, nechával zaznívat upřímné a hluboké úvahy
obecně filosofické, estetické a především etické, úvahy
tvůrce, který se občas s pochopitelnou hořkostí, ale vždy
s hrdostí otáčel za vykonaným dílem, ale i promarněnými
šancemi, individuálními i společenskými. Kupříkladu od své
vynucené emigrace v roce 1981 působil Vladislav v Paříži jako
pedagog. Ale kolik pedagogů jeho formátu chybělo zde, našim
univerzitám, studentům?
Předpolední Setkání Daniely Brůhové s Martinem Hilským (ČRo 2,
18. května) mělo už svým programovým zařazením zajisté menší
ambice než Hanušův dokument. Ovšem i náš přední anglista je
všestranný literát, o jehož kultivovaném slovním projevu se
rozhlasoví posluchači mohli již mnohokrát přesvědčit.
S Vladislavem jej spojuje mimo jiné to, že i on patří k těm
asi dvěma desítkám překladatelů Shakespearových sonetů.
Potenciálně kvalitní pořad byl ale zcela nepochopitelně a
trestuhodně pokažen; z necelé hodiny byla nejméně čtvrtina
zbůhdarma vyplácána vstupy pop-music, které neměly s předmětem
rozhovoru pranic společného. Když už musela za každou cenu
znít hudba, nebylo nic snazšího, než nechat znít písně
s Hilského texty! Vždyť přeložil celého Shakespeara, ve kterém
je něco písní! Místo toho jsme museli poslouchat arogantní
škvár. Neúcta k hostu, bezohlednost k posluchačům. |
