|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Milion dolarů
Muži na koních, s šátky přes obličej. Konečně dostihli
dostavník.
„Ruce vzhůru!“ velel jeden z nich.
Sotva kočí poslechl, otevřeli bandité dvířka dostavníku a
odnesli si lup. Byl to pytel plný bankovek.
„Sto tisíc dolarů,“ zachechtal se šťastně vůdce bandy, když
sedal na koně.
Přepnul jsem na jiný kanál.
Policejní vůz právě dostihl v nějakých docích gangstery.
Inspektor navyklým pohybem sáhl do vozu a otevřel černý
kufírek.
„Dvě stě padesát tisíc dolarů,“ pravil s úsměvem člověka,
který se vyzná a dovede pouhým mrknutím odhadnout od oka sumu.
Přepnul jsem jinam.
Rozzlobený únosce telefonoval z budky. Měnil směšně hlas.
Žádal skřehotavě tři čtvrtě milionu dolarů za to, že propustí
podnikatelovu ženu. Ten ležel právě v posteli s mnohem mladší
milenkou. Ačkoli ho vyděrač nemile vyrušil, byl kupodivu
ochoten za manželku zaplatit. Jako zkušený obchodník však
nemínil přistoupit na zločincovu žádost. Nakonec sumu
usmlouval na půl milionu.
Počkali jsme na výsledek jednání a pak žena přepnula na jiný
kanál.
Muž se právě líbal s blondýnou. Za obvyklého hudebního
doprovodu houslí. Vypadalo to konečně na romantický film.
Náhle však blondýna nechala polibků. Má pro milence zprávu. Je
od Johna, který má mezi gangstery přezdívku Dynamit.
„Kolik?“ zeptal se nervózně milenec.
„Milion,“ vzdychla křehká blondýna tak, jakoby měla zavazadlo
sama transportovat.
Raději jsem přepnul na jinou stanici.
Dva muži v předpisové televizní kombinaci – jeden bílý a jeden
černý – seděli v autě, v kalifornské garáži nad otevřenými
kufírky. Pouhé dvě vteřiny jim stačily k tomu, aby se shodli
na odhadu: mají v zavazadlech milion. Když to zjistili,
rozchechtali se typickým smíchem veselých lupičů na
pokračování.
„Ten bílý unesl dítě,“ pravila žena.
„Kdy?“
„Minulou neděli. Hned po programu pro děti.“
„Myslím, že si ho pleteš s gangsterem, který přepadl recepci
hotelu.“
„Kde?“
„V San Francisku.“
„Na které stanici?“
„To už nevím.“
Všiml jsem si zvláštní věci. Nevím, jestli úkaz už zpracoval
nějaký mediální odborník, ale mé pozornosti neušlo, že
kovbojové se spokojí s menšími částkami než jejich kolegové ve
městech. Sdělil jsem to ženě.
Prý je to pochopitelné. Ve městě se platí vyšší nájem. Kromě
toho má zločinec výdaje za parkování a garáž. Uznal jsem, že
má pravdu.
V tu chvíli se na obrazovce objevil létající talíř
mimozemšťanů a vzápětí znepokojení pozemšťané. Byli oblečeni,
jako na hodinu aerobiku. Ačkoli byli z Hollywoodu, připomínali
agitační sovětské plakáty: kapitán byl běloch, první důstojník
černoch a nějaké knoflíky mačkala mladá Číňanka. Když
rozřezali vznášedlo mimozemšťanů laserovým dělem na kusy a
radostně se objímali, že se jim to povedlo, přepnul jsem na
jinou stanici.
George právě potopil svou jachtu. Samozřejmě i s manželkou.
Sotva se pomstychtivě zachechtal, zatelefonoval pojišťovně o
náhradu škody. Za potopenou loď chtěl víc, než za manželku.
Žena se divila, jak je to možné. Neměl jsem chuť jí to
vysvětlovat.
George měl samozřejmě milenku. Kvůli alibi byla ve chvíli, kdy
došlo k potopení jachty, na horách. George ji tam navštívil a
sdělil jí, že vše proběhlo podle plánu. Za jachtu žádá tři
čtvrtě milionu dolarů, za ženu půl. Milenka – stejně jako má
žena - nechápala, jak je možné, že George má za ženu dostat
míň než za loď.
Přepnul jsem na zprávy.
Hlasatelka právě oznamovala, že byly ukradeny čtyři Picassovy
obrazy v hodnotě tří milionů euro.
„Proč to není v dolarech?“ divila se žena.
„Protože ke krádeži došlo na Azurovém pobřeží,“ řekl jsem,
sahaje po příruční kalkulačce.
Také další informaci o tom, že někdo propašoval přes hranice
kokain v hodnotě pěti milionů oznámila hlasatelka v euro.
Nestačil jsem to přepočítat, a tak jsem dal ženě za pravdu:
vzhledem k tomu, že platíme poctivě pravidelné televizní
poplatky, měla by nám televize vyjít vstříc a sdělit nám tyto
sumy v té měně, na kterou jsme ze seriálů zvyklí.
Dolarem se přece neplatí na mezinárodním trhu jen za naftu
nebo zemní plyn, ale odedávna je to měna pro výkupné
gangsterům.
Kromě toho nelze vyloučit, že euro časem klesne v kurzu. |
