|
|
Třeskutá tekutost modernity, ironie a iluze
Základem nejnovější inscenace smíchovského Švandova divadla je
scénář dánského režiséra Larse von Triera k filmu Kdo je tady
ředitel. František Fröhlich ho přeložil a režisér Daniel Hrbek
s dramaturgyní Martinou Kinskou pak adaptovali do podoby
frašky.
 Ravn
(Kamil Halbich) kdysi se svými šesti spolupracovníky založil
IT firmu, za jejich zády se stal jejím majitelem a nyní ji
chce prodat. Již dlouho ovšem předstírá – aby mohl se
zaměstnanci lépe manipulovat –, že firma je součástí
nadnárodní korporace a on sám že podléhá generálnímu řediteli.
A protože zájemce o koupi firmy (Alexej Pyško) chce jednat jen
s tím nejvyšším, Ravnovi nezbývá než do role svého nadřízeného
najmout nezaměstnaného herce Kristoffera. Toho představuje
Michal Dlouhý jako naivního, leč energií a uměleckými ambicemi
překypujícího šmíráka. Tato karikatura sice svou superexpresí
dává trumf i nadsazené stylizaci, v níž jsou kresleny ostatní
figury, zároveň ale ještě víc podtrhuje prvoplánovost celé
inscenace. Nicméně příběh sám bude nejspíš pro diváky
přitažlivý: je takřka ukázkovou demonstrací pokřivenosti
lidských vztahů v éře postmoderního kapitalismu a jeho
sekvence by mohly sloužit jako ilustrace toho, co sociolog
Zygmunt Bauman formuloval ve svém dnes již klasickém díle
Tekutá modernita. Obmyslnost, předstírání, nejistota,
manipulace jednoho s druhým, zaměnitelnost každého,
bezbrannost zaměstnanců vůči permanentní „racionalizaci
výroby“, „zeštíhlování provozu“ a „snižování nákladů“... Jak
aktuální!
Hlubší vhled do ošemetných lidských vztahů, jemnější humor i
kvalitnější herecké umění (přitom v několika případech
stejných interpretů) nabízí počátkem letošního roku v premiéře
uvedený Měsíc na vsi Ivana Sergejeviče Turgeněva.
Z impresionistického příběhu o citově roztěkané statkářce
Natalje Petrovně (peripetie a motivace její roztěkanosti
přesně vystihuje Klára Cibulková), jejího věčného přítele
Rakitina (Kamil Halbich) a dalších příslušníků vesnické
honorace učinil režisér Radovan Lipus čechovovský obraz plný
řezavé ironie. Ten obraz ukazuje, že leckteré zmarněné ambice
a touhy jsoujen falešnými představami a že jako existuje
fantomová bolest, může existovat i fantomová láska.
Bronislav Pražan
Foto Petr Pustina |
