|
|
 Jan
Halas, publicista
Jak je to prosté...
Pánové Vašut a Viewegh mne upozornili na problém, který jsem
do této chvíle nevnímal – na bulvární tisk. V životě jsem si
totiž nic podobného nekoupil a měl jsem v rukou něco podobného
snad jen jednou. Zjistil jsem, že se tam píše o věcech, kterým
nerozumím, že se tam vyskytují fotografie lidí, o jejichž
existenci nemám tušení a krátké, leč zasvěcené články o jejich
nemocích, sexuálním životě a problémech se stravováním, tedy o
záležitostech, které mne u cizích lidí nezajímají.
Narazil jsem tam i na tváře známých herců, spisovatelů a
politiků, připojené články však neobsahovaly žádnou kritickou
reflexi jejich práce, ale zase se zabývaly naprostými
podružnostmi, které vůbec nekorespondovaly s tím, čím
přispívají (případně nepřispívají, ale chtěli by) naší kultuře
či politice. Čtení takových pitomostí považuji za naprostou
ztrátu času, podobnou sledování různých soukromých rádií a
televizí.
Nebezpečí takových periodik nevidím v tom, že často někoho
slušného pošpiní a soudům je to jedno. K těm by se to ostatně
ani nemělo dostávat. Vždyť přece tím, že se soudím
s plivajícím kreténem, se tak trochu dostávám na jeho úroveň.
Jistě však je nebezpečné, že lidé, kteří poznávají svět jen
prostřednictvím takovýchto periodik jsou vnitřně stále
nešťastnější, naštvanější a vůči okolnímu světu agresivnější.
Nerozumím sebemrskačství čtenářů, kteří se dobrovolně vzdávají
povznášejícího daru gramotnosti a vyměňují jej za cílené
oblbování. Ať přemýšlím jak přemýšlím, nemohu přijít na to,
jaký pud žene člověka do trafiky, aby si odtud odnesl kus
bezcenného smradu. Teď mne ale něco napadlo: je dost dobře
možné, že se takový čtenář chce ujistit: a) že ten slavný XY
je stejné prase jako sám čtenář, nebo za b) že ten slavný XY
je prase na rozdíl od čtenáře, který je čistý jako lilium.
No co, lidi nepředěláme a komu není shůry dáno, v apatyce
nekoupí (ani s třicetikorunovým vyrovnávacím poplatkem).
Bulvární noviny vycházejí na celém světě a musíme se tedy
smířit s tím, že jistá část lidstva je prostě duševně
zakrnělejší a má také svá práva a potřeby. Je však naprosto
nezbytné, aby si ta druhá část lidstva, která obdobné potřeby
nemá, dokázala uhájit potřeby svoje.
Ty dvě „potřeby“ se totiž nekřižují, ale jsou paralelní. Když
se někdo z té druhé části lidstva cítí jako terč, ohrožený
nějakým bleskovým šípem, nemusí si toho všímat. Muška bulvární
kuše je totiž vždy vychýlená. Může si klidně dál číst,
poslouchat Vltavu, jít na koncert, do divadla nebo na výstavu.
Je toho stále tolik ke čtení, poslouchání i vidění, že to
člověk nikdy nemůže všechno stihnout. Stihne toho ale
podstatně víc, když se nezdržuje sledováním bulvárního tisku,
rozhlasů a televizí. Z osobní zkušenosti to moc dobře vím a o
zmíněných médiích nevím jednoduše proto, že si je nepouštím a
nekupuji.
Milovaný Sherlock Holmes by jistě řekl: „Jak je to prosté,
drahý Watsone.“ |
