|
|
 Co
jsme si nadrobili, to si také snězme
Životní i umělecké osudy Vojtěcha Jasného, jenž po vpádu
„spřátelených vojsk“ odešel do emigrace, byly křivolaké, ale
pokaždé potřeboval něčemu intenzivně věřit, upínat se k něčemu
jako poslední záchraně, ať již to byl komunismus nebo
křesťanství. Společně s Karlem Kachyňou začínali na přelomu
padesátých a šedesátých let jako dokumentaristé a ukázky z
jejich výplodů, těžce poznamenaných dobou vzniku, dokonce
tvoří „plenérovou“ kulisu v nedávno uvedeném seriálu Proces H.
o tragickém konci Milady Horákové a jejích druhů.
 Jasný
záhy prohlédl ze svých mladistvých iluzí. Již v pamětihodné
epizodě Anděla z povídkového filmu Touha (1958) jej dojímá
osud tvrdohlavé ženy, která s mlčenlivou podmračeností
vzdorovala tlaku združstevňovatelů. Jeho tvorba vrcholí
vesnickou kronikou Všichni dobří rodáci (1968), k níž po celé
desetiletí sbíral podklady. Rozhodl se vyprávění, rozklenuté
od konce války až po epilogovou přítomnost, rozčlenit do řady
kapitol, jednou rozmarnějších, jindy vážnějších či dokonce
tragických. Pro všechny své postavičky (a zosobňují je
špičkoví herci: Radek Brzobohatý, Vladimír Menšík, Vlastimil
Brodský...) má porozumění, ať již se dopouštějí jakýchkoli
skutků. Nad příběhem se jako svorník klene nejen smířlivý
komentář (s výmluvnou větou „co jsme si nadrobili, to si také
snězme“), ale především lyrické zakotvení.
Všichni dobří rodáci, normalizačním režimem okamžitě zakázaní,
jsou ukázkovým produktem „socialismu s lidskou tváří“:
napadají ani ne tak kolektivizaci samotnou jako její hrůzné
prosazování, odsuzují zlobu a neschopnost lidí, nikoli systém,
jaký reprezentují. Toto zjištění ojediněle problesklo už v
dobových ohlasech, které nešetřily obdivem – a také to
vyvstane při srovnání s též zakázanou Smuteční slavností
(1969), další důležitou výpovědí o ničené vesnici, kde již
zaznívá zřetelný odsudek stávajícího politického řádu.
Film Vojtěch Jasného Všichni dobří rodáci uvede ČT1 v sobotu
27. června v 21 hodin. Snímku předchází portrét režiséra z
cyklu Zlatá šedesátá.
Jan Jaroš, filmový kritik |
