|
|
 Odkaz
Františka Ronovského
Jsou tomu již tři roky, co malíř František Ronovský zemřel při
práci ve svém ateliéru, právě ony tři roky, které mu tehdy
chyběly k dosažení osmdesátky. Obdivovat se jeho
monumentálnímu dílu můžeme do 9. srpna v Jízdárně Pražského
hradu. Instalace výstavy je architektonicky pojata na způsob
chronologicky řazené vývojové cesty jeho tvorbou.
Ronovský vstoupil do českého výtvarného života na sklonku
padesátých let, kdy se i oficiální malířství vracelo po
desetiletí úpadku znovu k odkazu předválečného moderního
umění. Umělcův výtvarný zájem se od počátku soustředil
k figuře a jejím vztahům v obrazové kompozici. Tehdejší práce
jsou neseny ve znamení senzuálního realismu a impresionismu,
svůj pravý výraz ale našly až v osobně pojatém expresionismu,
kdy se v nich objevují tvarové deformace či aplikace raně
kubistických objemových prvků. Pro autora charakteristická
působivá technika enkaustiky (malování horkým voskem) citově
vyzněla zejména v obrazech Kalvárií, jimiž vyznačoval svou
budoucí cestu k obrazu jako ke scéně osudového lidského
dramatu. Přestože byl Ronovský cele soustředěn na problémy
figurace, reagoval v šedesátých letech na přínos tehdy
aktuální abstrakce a obohatil ji o specifický výraz ikonické
znakovosti, později o významově samonosnou strukturálnost
malby.
Následný malířův návrat k figurálním kompozicím nabyl podoby
statických imaginárních skupinových portrétů. Vzruch, pohyb,
gesto a děj oproti tomu vládnou v období „záhadných triptychů“
druhé poloviny šedesátých let. Tehdejší Ronovského narativní,
scénické pojetí obrazu se stalo součástí širšího aktuálního
proudu nové figurace. Jeho figurální výjevy v sobě obsahují
dramatický patos, pohyb je aranžovaný a gestikulace
expresivní. V letech sedmdesátých se malíř důkladně obeznamuje
s díly mistrů italské renesance, především Piera della
Francesca a Tintoretta, jež otevřely jeho vlastní malbě nové
dimenze v monumentálním cítění formy. Kritik Jindřich
Chalupecký tehdy napsal: „Jestliže se Ronovský tak zajímal o
starou malbu, nebylo to proto, že byla osvědčená, nýbrž proto,
že v ní tušil pro sebe nové možnosti.“ Od té doby ostatně šel
malíř cestou zcela samostatnou, nezávislou na soudobém vývoji
umění. Stejně jako pařížské pouliční výjevy transformoval do
obrazových kompozic rodinné vzpomínky, scény úmrtí či svateb,
jimiž se vciťoval do lidských osudů. Stále přitom setrvával na
rozhraní reality a fikce, vytvářel poetický realismus svého
druhu, ozvláštněný vlivy sociálního civilismu a nové věcnosti.
Ronovského lyricky introvertní a epicky působivé dílo je
důsledně autobiografické, jeho výpravné, rozměrné a mistrovsky
malované obrazy jsou skutečnosti věrné, ale zároveň tak málo
věrné jako naše paměť. Jejich tvarosloví lze srovnat
s tvaroslovím obrazů barokních malířů, neperspektivní a do
sebe uzavřený prostor je však zcela nebarokní. Lidé v něm
nezaujímají pevné místo, jejich pohyb utkvívá jakoby ve snu,
ve vzpomínce, skrze niž nachází především ve starším věku to,
co je zobecněním lidské zkušenosti...
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik |
