|
Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
Naučte se s tím žít!
Ve známém detektivním příběhu Agathy Christie nechá autorka
promlouvat svou postavu k návštěvníkům egyptologických sbírek
o rozsáhlé korupci, která se dá vyčíst z archeologických
nálezů. A tak se dozvídají, že dva tisíce let před Kristem
byla starověká společnost zrovna tak zkažená a prohnilá, jako
je ta naše.
Sláva, to je úleva! Agatha Christie to už dál nerozebírá, není
čas, spěchá rozšifrovat případ vraždy mladého malíře a jeho
neprávem popravené ženy, ale detaily a příklady můžeme snadno
dodat ze současnosti. Platí to naštěstí i obráceně: jsme
stejně prohnilá společnost, jako byla ta egyptská dva tisíce
let před Kristem. Když se to tak řekne, hned se člověk líp
cítí. A má to i vědecký punc, který ocení zase generace po
nás.
Stačí zalistovat novinami z poslední doby. Odsouzený
podnikatel okradl z vězení své oběti o dalších třicet milionů.
Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu (jaká ironie!) okrádá
daňové poplatníky a arogantně obhajuje nekřesťanské výdaje za
dva služební byty. Europoslanec Železný, pravomocně odsouzený
(pravda, je to jenom podmínka, to se nepočítá!) za daňovou
zlodějnu, klidně kandiduje znovu do Evropského parlamentu.
Podnikavci typu Kožený, Krejčíř, Pitr a další, pronásledovaní
soudními rozsudky a mezinárodními zatykači, inkasují dál velké
peníze (Kožený), utečou zadními dveřmi při zatýkání (Krejčíř),
nebo si i po odsouzení místo nástupu do vězení jezdí vybírat
konta do Česka (Pitr). Že by za nevymahatelností práva a
neschopností policie byla korupce? Ne, jistě že ne! I to, že
nakonec převedou ukradené peníze na své rodiny, bude určitě
v souladu se zákonem. Naznačuje se snad, že mocní jsou
s podobnými typy lidí propojeni a chrání je? A že obyčejní
občané jsou bezmocní?
Tady si dovolím malou vsuvku: Kam se poděla moc bezmocných?
Byl to jeden ze základních sloganů boje proti totalitě.
Mocipáni si mohli dělat, co chtěli, stejně nehnuli s mocí
bezmocných, s masivním odporem proti nespravedlnosti. Dnes
jsou bezmocní opravdu bezmocní. K tomu jeden citát: „Liberální
instituce přestanou být liberální, jakmile se prosadí. Potom
nejsou zlostnější a důkladnější škůdci svobody než právě
liberální instituce.“
Třeba se Nietzsche mýlil.
Vraťme se ale do naší doby. Co vám řekne lékař, když vám
diagnostikuje špatně léčitelnou nemoc? Naučte se s tím žít!
Těžce nemocná společnost nám doporučuje totéž. Vždyť se s tím
naučili žít i faraonovi poddaní! Jen na to pomyslím, už je mi
krásně. Byli jako my – a jaké přitom postavili pyramidy!
Někdy se přihodí výjimka z pravidla. Ve Velké Británii se
otřásly pozice poslanců. Média zveřejnila, jak se někteří
z nich obohacují, inkasují peníze za byty, sluhy, zahradníky,
manželky, cesty a vůbec nákladný život. A i když se nejednalo
o protizákonné jednání (vše bylo v rámci předpisů), museli
reagovat. Nebylo to porušení práva, ale slušnosti!
Člověk si pomyslí: kéž by naši poslanci našli takovou odvahu
ke slušnosti! Nic takového se však nestane. Byla to přece
jenom výjimka, která se už nebude opakovat.
Jsme jako ti staří Egypťané. Zkorumpovaní a zkažení. A přece
jen se v něčem lišíme. Jsme k sobě upřímnější, otevřenější.
Poctivě si přiznáváme, že se příliš nelišíme od zvířat (jen
těch několik málo procent nás dělí od šimpanzů), a zrušili
jsme všechna tabu, která byla stejně jenom přetvářkou. Zbavili
jsme se všech falešných idejí, které ještě nedávno
komplikovaly lidem život. Jako první to odnesla idea boha, tak
jsme se stali společností ateistů. Pak přišla na řadu idea
národa. Dnes už je zbytečné počítat s tím, že bychom se jako
národ mohli prezentovat. Také vnitřní destrukce, která nás
rozdělila na Čechy, Moravany a Slezany, přispěla k tomu,
abychom jako národ přestali existovat. S postupem globalizace
a vítězstvím nadnárodních koncernů zmizela idea státu. Také
idea rodiny podlehla pragmatické erozi a stala se zbytečnou.
Přednost má společnost samotářů. S dalším rozvojem technologií
se ideálem stane osamělý jednotlivec, žijící a pohybující se
(nebo spíš nepohybující) ve virtuálním světě, obklopený
přístroji pro práci i zábavu.
K tomu všemu je zapotřebí jen jedno: peníze. Staly se cílem,
zatímco dřív byly nepochopitelně prostředkem. Jsme oproštěni
od všech bláhových ideálů, osvobozeni od nereálných představ a
ambicí. Lidstvo je na cestě k nejvyššímu stadiu upřímnosti.
Upřímně řečeno, taková společnost musí spáchat hromadnou
sebevraždu, jestli je v ní ještě trochu sebereflexe. Ale co
když to, co prožíváme, je hromadná sebevražda?
Staří Egypťané tu nejsou, aby nám poradili. Kam se poděli?
Archeologové nám o nich podávají neúplná svědectví. Má snad
pravdu sfinga, která má cizí hlavu na cizím těle a – mlčí?
Naučte se s tím žít, řekne vám lékař, když už je medicína
bezmocná. Právě to se nám snaží naše kritické myšlení sdělit.
Že v našem případě je medicína bezmocná. Učíme se s tím žít.
Když přijde člověk o nohu, učí se s tím žít. Když přijde o
druhou, ještě to pořád jde. Ale když je na řadě už i hlava?
Bez hlavy to nejde.
Ale zkusit bychom to mohli! |