|
|
 Dva
věnce sonetů Václava Daňka
Ono to bývá zvykem psát o čiperných osmdesátnících i
v případech třesoucích se věchýtků, jen aby měli radost.
Tenhle jubilant, jemuž Český rozhlas 3 – Vltava věnuje první
červencový Souzvuk (začíná v 9.30) nazvaný Dva věnce sonetů,
má však k věchýtkovství hodně daleko. Znám ho víc než čtyřicet
let a mám pocit, že je pořád stejný.
Václav Daněk (narozen 9. července 1929) prožil téměř celý
život v rozhlase. To „téměř“ znamená, že před svým nástupem do
rozhlasu věnoval zpěvu, a jako žák Zdeňka Otavy ne zpěvu
ledajakému. Ukázky z tohoto jeho talentu můžeme slýchat dodnes
při skleničce vína. Kariéra operního pěvce jej však přece jen
nečekala a více než čtyřicet let psal a redigoval rozhlasové
pořady, zejména z oblasti poezie. Verše také překládal a
později, náležitě obeznalý řemesla, je sám začal psát.
Překládal zejména ruské básníky, klasické i současné, což snad
bylo důvodem, proč na přelomu šedesátých a sedmdesátých let
nebyl z rozhlasu vyhozen. Své politické názory totiž nikdy
neskrýval. Normalizátoři však potřebovali odborníka na ruskou
poezii. Sami tomuto umění vůbec nerozuměli, proto každý
básník, jehož jméno končilo koncovkou –ov nebo –ij, byl pro ně
samozřejmě pokrokový. Jak jinak? A tak náš rozhlas vysílal
verše autorů, kteří v Moskvě neměli zrovna na růžích ustláno.
A velmi často v překladech našich lidí, jejichž jména se
nesměla ani vyslovovat nahlas. Václav Daněk prostě velel
celému pluku „pokrývačů“. Tato činnost byla samozřejmě krajně
riskantní, ale vyplatila se. Rozhlas může do dnešních dnů
vysílat pořady, které prošly Daňkovým redaktorstvím.
Po odchodu do důchodu si nelehl na divan. Můžete se s ním
potkat na všech možných i nemožných akcích PEN klubu a
Umělecké besedy. Píše verše, překládá a lítá po Praze. Myslím
si však, že by jeho nezničitelnému zdraví vůbec neuškodilo,
kdyby se na chvíli posadil a sepsal paměti. Po osmdesátce to
dělávají i lidé, kteří toho za život prožili polovinu. Předem
ale vím, že to bude velice těžké, přinutit ho k takovému
sepisování. Mluvím z osobní zkušenosti. Když jsem před lety
z něj doloval dvacetiřádkové anonční články pro Týdeník
Rozhlas, šlo často o sysifovskou práci. Nebyl líný, myslel jen
na tisíc jiných věcí a slovo „uzávěrka“ bylo pro něj cizím
pojmem. Co říkáš, Václave, teď? Žádná uzávěrka nad tebou
nevisí, času máš hromadu. Vinšuju vše dobré a těším se.
Jan Halas, publicista |
