Christoph von Dohnányi,
dirigent
Nebyla dirigentská specializace na operu – a oproti tomu
specializace na symfonický repertoár – v minulosti silnější
než dnes? Jak vlastně vůbec pohlížíte na rozdělování dirigentů
podle těchto hledisek?
 Bývala
silnější, ale i dnes je v koncertním sále poznat, jestli někdo
diriguje také operu, nebo ne. Projeví se to na flexibilitě,
tedy přizpůsobivosti a pohotovosti. Třeba když dirigent
doprovází sólistu. Opera a koncerty jsou každé něco jiného.
Projít operou, to je podle mého úžasná škola. Možná jsem jeden
z posledních, kteří skutečně začínali s korepetováním a
doprovázením pěvcům. Hrát na scéně, mít cit pro drama a pro
divadlo, to je skutečně velice užitečné a pomáhá to i
v koncertním sále. Samozřejmě, že zvláště když spolupracujete
se zpěváky, ale je to velice důležité i v dalších situacích.
Věnoval jste se opeře a koncertům takříkajíc půl na půl?
Měl jsem velice konvenční kariéru. Ostatně jako mnozí další.
Například Wilhelm Furtwängler začínal v Lübecku stejně jako
já. Většina dirigentů působila na počátku v opeře: Otto
Klemperer, George Szell, Fritz Reiner... U něj si nejsem
jistý, ale určitě dirigoval i operu. Nebo Bruno Walter… A
samozřejmě Gustav Mahler!
Takže dělat obojí je dobré.
Ano. Dříve bylo velmi obvyklé, že operní domy pořádaly také
koncerty. Nemuselo jich být kdoví kolik – třeba pět až osm
během sezóny. Ale bylo to dobré, mimochodem i pro orchestr.
A vracíte se k opeře i dnes?
Uprostřed nebo ke konci kariéry se dirigenti většinou snaží ze
světa opery vymanit, je s ní totiž spojeno příliš mnoho
potřebných věcí: změny v obsazení, střídání v orchestru,
měnící se rozpisy představení – znáte to: máme dnes hrát Dona
Giovanniho, ale nemůžeme, budeme tedy hrát Cosi fan tutte, ale
není čas na zkoušky… A tak dále. Ale jednou dvakrát do roka se
ještě k opeře vracím.
Co soudíte o inscenacích, v nichž má rozhodující slovo
režisér?
Jsem jedním z těch, kteří jsou v tomto ohledu tak trochu
vinni. Měli jsme s tím ve Frankfurtu nádherné zkušenosti. Asi
už se to dnes trochu občas přehání, ale my jsme tehdy začali
dělat hudební divadlo s lidmi, kteří s operou neměli příliš
moc zkušeností. S Volkerem Schlöndorfem, Peterem Mussbachem a
všemi těmi skvělými lidmi… Bylo to vzrušující a moc mě to
bavilo. Ale podstatné je, že se pracovalo velmi intenzivně a
hodně jsme byli v kontaktu.
To už není?
Dneska je to bohužel často jinak – dirigent přijíždí později,
režisér někdy také, inscenaci připravují jejich asistenti. Já
jsem se vždycky snažil být při přípravě od samého počátku.
Co soudíte o rozhlasových tělesech? Udrží se?
Rozhlasové orchestry prošly velkými změnami. Bývaly hlavně pro
nahrávání. Natáčely pro svou stanici, ale nyní už jsou to víc
a víc skutečné symfonické orchestry – v tom smyslu, že
pořádají mnoho vlastních koncertů a obracejí se ke svému
publiku. Myslím, že je to dobrý vývoj. Když nasloucháte
rozhlasovým symfonikům v rozhlase, je to jedna věc. Ale když
jdete na jejich koncert, tak to je přece úplně o něčem jiném.
Stát se skutečným orchestrem vyžaduje docela velké úsilí –
rozhlas byl vždy trochu něčím zvláštním, mimo veřejnost, a
kdokoli chce proměnit rozhlasový orchestr, je postaven před
nelehký úkol. Mimochodem – jediné těleso, které takové
problémy nemělo, byl orchestr NBC s Arturem Toscaninim.
Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 – Vltava
Foto Pražské jaro/Ivan Malý
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 23. 6.. |
