|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Reklama mimo zákon a ze zákona
Léta nechápu rostoucí osazování našich dálnic neuvěřitelným
množstvím reklamních výzev. Překročení hranic z ciziny, mnohem
dříve spotřební než se stala země naše, musí přivodit šok.
Odkud přijíždíme, setkávali jsme se zpravidla jenom s takovými
sděleními, jež automobilista potřebuje, aby se dostal, kam má
namířeno. Jinak si tam užíváme míjející krajiny. Po překročení
českých hranic se můžeme sebesveřepěji dívat jenom kupředu,
ale perifernímu vidění neporučíš, nelze je vypnout, musíme
tedy sledovat, jak je krajina počmárána a popsána jednou
komerční výzvou za druhou.
Pak se divte, že za snahou postupně vykácet krajinotvorné
aleje okolo našich silnic musím vidět snahu po vytváření
příležitostí pro vznik nových, typicky českých alejí, které
dnes namísto stromů budou vytvářet reklamní billboardy. Černým
pohledem by se v tom dal spatřovat jediný kladný smysl: při
střetu automobilisty se stromem mohou dnešní dopraváci
prozatím dávat vinu stromu, ale v budoucnu, kdy bude krajina
totálně osázena billboardy, za nehody ponese vinu kdo?
Světlejší pohled: pokud řidič karambol s billboardem přežije,
je tu šance, že se propagovanému obchodu či zboží jistě do
budoucna vyhne. A tedy čím víc karambolů, tím ztrátovější bude
snaha vztyčovat okolo silnic další billboardy, možná pak
začnou i mizet.
Jak je možné, že firmy, které odvádějí naši pozornost na
našich dálnicích, jsou před hranicemi téměř neviditelné? Jsme
takoví obchodníci, že za pár šupů prodáme reklamě i kus pole
či zahrádky a třeba nos mezi očima? Jsme tak jiní, než jsou
občané, kteří žijí západně od našich hranic? Obávám se, že ne
tak docela, bude v tom něco samosprávně jiného, asi nějaká
regulující moc onoho trhu, který je u nás zřejmě tak
rozvolněný, řekl bych, až nenažraný, že vstupem do naší
osvobozené země jako bychom se ocitli v území, které ovládají
trhovci, jakkoli mají světový nátěr.
Ale o tom jsem vlastně ani nechtěl psát. Spíš o tom, jak je
výborné, že mezi hlavními elektronickými médii některá mají
statut veřejné služby. V posledním období před volbami jsem
však zjistil, že to může být i ošidné. Vyslechl jsem v našem
milém rozhlase několik pořadů s volebními spoty nadměrného
množství beznadějně soupeřících politických stran, a zděsil
jsem se. Ani má masochistická část povahy je nemohla při
nejlepší vůli přijmout, ani občanská uvědomělost mě napříště
nepřinutí, abych poslouchal pořady, které jsou povinné prý ze
zákona, jak jsem se dověděl. Raději ten zákon tentokrát
překročím a rádio v ten okamžik nadále budu vypínat.
Zdá se mi takové ze zákona povinné vysílání v režii
politických stran ještě horší než je billboardová válka běžně
reklamní. Vím, že jde o svévoli a kšeft zákonem přehlížené,
ale nikoli přikázané. Mohou mi být na různý způsob odporné,
ale rozhlas mi stranické předvolební spoty cpe do uší ze
zákona, povinně, což je vlastně horší, než jsou nemilované
reklamy. Připadám si hůř než na pouti: jeden vyvolavač za
druhým, heslo za heslem, tak agresivně vykřikovaným, že
jedinou může být reakce negativní: jít od toho pryč,
rezignovat na výsostné občanské právo volit.
A to zákonodárce snad nemohl mít na mysli. |
