|
|
 Ivan
Němec, publicista
Ty mrtvý nevstávej a lež
Tvorba letos sedmdesátileté slovinské autorky Svetlany
Makarovičové je neuvěřitelně mnohostranná. Svou uměleckou
dráhu začínala jako divadelní herečka, která se záhy stala
také zpěvačkou vlastních šansonů; dnes má za se sebou řadu
románů a dalších próz, několik básnických sbírek, více než
třicet knih pro děti a takřka dvě desítky divadelních her.
Nelze však říci, že by v českém literárním povědomí měla její
přebohatá tvorba takový ohlas, jaký autorka požívá ve své
vlasti.
Jestliže v její poezii nezřídka zaznívají motivy i melodie
slovinského folklóru a zahaluje-li své verše často do ponuré
baladické atmosféry, pak cítíme, jak tyto typické znaky jejich
básní vyvěrají také z jejího dramatu Mrtvý přichází pro svou
milou, které citlivě přeložil František Benhart. Inscenaci
natočenou v roce 1995 vysílala stanice Vltava (23. 6.) v rámci
cyklu Evropská rozhlasová hra. Drama o zmařené lásce mladé
dvojice vyrůstá z kořenů letité pověsti, rozšířené v řadě
slovanských zemí, která vypráví, jak se mrtvý milenec vrací ze
záhrobí, aby se sešel se svou dřívější láskou. Je-li tato
dějová nit ve známé Erbenově baladě v podstatě přímá a
opakovanou triádou rychle vygraduje do hororového konce, pak
linie básnického dramatu Svetlany Makarovičové je daleko
komplikovanější a bohatší o další jednající postavy.
Z kompozice se zpětným odhalováním vynoří náznaky, že strůjcem
smrti mladého milence byl zřejmě jeho sok v lásce, jenž si tak
s pomocí své matky připravil cestu k získání „ovdovělé“ dívky.
Orientaci v ději a vztazích postav neusnadní ani použité
inscenační postupy. Režisér Aleš Jan, vědom si toho, že
pracuje s nekonvenční, mýticky tajemnou hrou, v níž se střídá
jazyk obřadný, metaforický i projev „realistický“, zvolil u
většiny postav vysoce stylizovaný mluvní projev, jemuž
odpovídala i řada dalších stylizovaných zvukových prostředků.
Drama se například otvírá zvukem zvonů, do něhož se po chvíli
prolne dívčí smích a přidají se nesrozumitelné hlasy; zvuky
náhle ustanou a do dramatického ticha zaznívá opět
nesrozumitelný šepot, jenž vyústí v dialog dvou ženských
hlasů. Nelze popřít, že práce se zvuky a promluvami je sama o
sobě docela poutavá (byť nikterak nová), neboť vytváří
příslušnou atmosféru, ale co je to platné, když se prvních
dvacet minut (z celkových dvaapadesáti) marně pokouším ve hře
zorientovat. Po dvaceti minutách tápání se konečně chytám
náznaků fabule a začínám chápat, že pro vyjádření básnického
dramatu hledal režisér především ozvláštňující zvuková
vyjádření, zatímco srozumitelnost a vývoj děje zůstaly
záležitostí druhořadou.
Nutno dodat, že zkušení herci, které Aleš Jan dobře zvolil
(Dana Černá, Jan Novotný, Václav Vydra, Marie Marešová, Ilja
Racek, Jiřina Jirásková), zcela naplnili režisérovy požadavky
stylizovaného projevu a svými jednotlivými výkony posluchače
nepochybně upoutali. Přesto však režijní zpracování rozhlasové
hry Mrtvý přichází pro svou milou, směřující v náznacích
k jakémusi „rozhlasovému divadlu poezie“, vyvolává svým
celkovým vyzněním otázku, zda tvůrce, mající značné umělecké
ambice, nezapomněl kvůli onomu všelikému ozvláštňování tak
trochu na své posluchače. |
