|
|
Aleš Vrzák,
rozhlasový režisér
 O
vašem Vojckovi jsme v Týdeníku Rozhlas již několikrát psali.
Naposledy se o něm v rubrice Zamyšlení nad rozhlasem (TR č.
20/2009) velmi pochvalně vyjádřil Ivan Němec. Čím zaujal
mezinárodní porotu?
Bohužel jsem nebyl přítomen rozboru poroty, protože jsem se
festivalu neúčastnil. Od dramaturga Vojcka, Hynka Pekárka,
který nás v Chorvatsku zastupoval, vím, že porota chválila
všechny složky inscenace, jež se hodnotí – tedy úpravu textu,
dramaturgii, herecké výkony, režii. Zvlášť prý porotci
oceňovali její zvukový design. Zvukovým designérem projektu
byl Michal Rataj.
Můžete blíž vysvětlit, co to je zvukový design, co zvukový
designer dělá a jak se jeho práce liší od práce režiséra?
Designér dává inscenaci její zvukový ráz. Nezasahuje ani do
vedení herců – to je záležitost režiséra, ani do textové
výstavby inscenace – na té se domlouvá režisér s dramaturgem.
Designér vytváří, odhlédneme-li od efektů, především zvukovou
kompozici jednotlivých scén, do kterých se pak zasazují
předtočené herecké party. Michal Rataj byl v případě Vojcka
zároveň i autorem muziky a spolu jsme pak dotvářeli celkovou
rytmickou podobu inscenace.
Považujete Vojcka za zlomové dílo, nebo se na něho v kontinuu
své tvorby díváte – řekněme jako na řadovou záležitost?
Řadová záležitost to není, ale zásadní zlom v mé tvorbě asi
také ne. Zlomem se Vojcek stává především díky ceně, kterou
získal. Absolvoval jsem už mnoho různých festivalů, a to i
jako porotce. Proto dobře vím, že svou roli při podobných
soutěžích sehrává i dávka štěstí. Dost záleží na tom, aby byla
hra puštěna v den, kdy jí budou lidé příznivě naslouchat, aby
souzněla tím, čím společnost právě žije... Ceny bych
nepřeceňoval. Svou práci nedělám proto, abych za ni získával
ceny.
Kolik bylo na festival Prix Marulić přihlášeno her?
Soutěžilo se ve třech kategoriích – dokumentu, dramatu a
„short programs“, což jsou hry krátké stopáže, v západních
zemích velmi oblíbené. Na festivalu bylo zastoupeno osmadvacet
států, ale například z Německa se neúčastnilo jen jedno rádio.
Působí tam řada rozhlasových stanic se silnou literární
tvorbou. A protože jejich pořady byly na festivalu hojně
zastoupeny, v porotě i mimo ni se pohybovalo mnoho německých
režisérů, dramaturgů a kritiků. Pro mě je ocenění Vojcka
nejvíc překvapivé v tom, že obstál i před nimi. Vždyť se jedná
o jeden z pilířů německé dramatické literatury, každý
z účastníků festivalu viděl řadu jeho inscenací, zná
stejnojmennou Bergovu operu nebo vynikající Herzogův film, a
má tedy i dost vyhraněný názor na to, jak Büchnerův text
interpretovat. A my jsme přesto se svým českým a současným
pohledem prorazili.
Můžete našim čtenářům na příkladu Vojcka přiblížit, jak se na
natáčení připravujete a co je pro vás v počáteční fázi práce
podstatné?
Pokaždé vycházím z důsledného literárně vědného rozboru díla,
které mám natáčet. Ale snažím se pochopit nejen je: seznamuji
se i s celkovou atmosférou doby, ve které autor žil, s jeho
cítěním, motivací, proč dílo psal, kde k němu získával
inspiraci... To vše jsem dělal i v případě Vojcka a najednou
se přede mnou otvíraly nové otázky a nejasnosti. Obrátil jsem
se s nimi na dramaturga, ale také na redaktorku Vltavy Elišku
Závodnou, jejíž jazykové a literární znalosti jsou
fenomenální. Navíc v německém prostředí nějakou dobu žila, a
tak věděla, že kupříkladu otázky související s tamějšími
stravovacími návyky okolo roku 1830 mohou nejlépe odpovědět
historici zabývající se každodenním životem společnosti.
Proč vás zajímaly právě stravovací návyky?
Ve hře mě zvláště upoutala postava pološíleného vědce,
vojenského lékaře-sadisty, jemuž Vojcek slouží za pokusného
králíka. Büchner jakoby v něm předjal závažný filosofický
motiv „pyšné vědy“, která o sto let později dospěla až
k Mengelemu a Osvětimi. Ten doktor naordinoval Vojckovi
přísnou dietu – nesměl jíst nic jiného než hrách. Zajímalo mě,
proč právě hrách, a domníval jsem se, že to nějak souvisí
s jeho výživnou hodnotou, že to snad byl pokus, jestli by
hrách nemohl nahradit maso. Když se Eliška Závodná dostala až
k dietologii počátku 19. století, zjistila, že hrachová dieta
byla v té době považována za vhodný prostředek ke zvyšování
inteligence. Büchner se tedy prostřednictvím postavy lékaře a
jeho výzkumu vlastně vysmíval pedanterii a fantasmagorii mnoha
tehdejších „vědců“, s nimiž se setkal v průběhu svých
univerzitních studií.
Při přípravě jdete opravdu do hloubky. Co následuje potom?
Režisér Jiří Horčička mi jednou prozradil, že rozhlasovou hru,
kterou chce natočit, slyší dopředu. Že o ní má velmi jasnou
představu. Je to i váš případ?
Mám ucelenou představu, kam chci hru dovést, ale té se
přidržuji jen rámcově. Zjistil jsem, že trvat na ní příliš
striktně se mi nevyplácí. Jiří Horčička patřil k tomu typu
geniálních režisérů, kteří dokáží pevně vnímat tvar a svou
prací ho přesně naplnit. Já se spíš nechám inspirovat
spolupracovníky – dramaturgem, herci, zvukařem... Když se mi
zalíbí něco, s čím jsem nepočítal a o čem tuším, že by to
mohlo v kompozici zafungovat, tak to v ní nechám. Podobně jako
Jiří Horčička pracuje i hvězda slovenské režie Viktor Lukáč.
Ten svou metodu dotáhl tak daleko, že nepracuje s herci ve
scénách, ale pouze jako s jednotlivci. Jeho představa je tak
dokonalá, že vede textem každého z interpretů zvlášť, takže
ani dialog netočí se dvěma herci naráz. To je pro mě
nepředstavitelné. Pro mě je napětí, které v dialogu vzniká,
záležitostí okamžiku, atmosféry. Často se stává, že u velkých
figur, se kterými se snažím pracovat opravdu důsledně, mi
herci – díky svému talentu a citlivosti – přinesou nečekané
řešení, které je pro mě objevné. Rozkryjí v charakteru postavy
linku, kterou jsem původně neviděl. Tyto nenadálé, překvapivé
inspirace jsou jednou z věcí, které mě na práci režiséra
fascinují.
Bronislav Pražan
Snímky David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 14. 7. |
