|
|
Když kolem jen chčije a chčije
V roce 1976 vstoupily do československých kin hned dva filmy
scenáristů Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Zatímco
výraznou nadsázkou obdařená a gagy hýřící veselohra Marečku,
podejte mi pero! se stala hitem okamžitě, lyrická a místy
posmutnělá komedie Na samotě u lesa se do srdcí diváků
propracovávala klopotněji. Také tento snímek, jímž se po
Skřiváncích na niti vrátil k pořádné práci režimem zprvu
zapovězený režisér Jiří Menzel, se však již dávno zařadil mezi
k oblíbeným titulům, které se rok co rok znovu vracejí na
televizní obrazovky.
 Příběhu
manželů Lavičkových, toužících po vlastní chalupě, dominuje
postava rázovitého dědy Komárka (v podání jedinečného Josefa
Kemra), který svým „Pražákům“ sice slíbí prodat stavení, ale
vlastní odstěhování neustále oddaluje. Lavičkovi jsou tak
nuceni trávit víkendy doslova po jeho boku, což se samozřejmě
neobejde bez vděčných komediálních situací. Komárek své
nájemníky seznamuje s neměnným řádem přírody („Chčije a
chčije…) a včleňuje je do specifického venkovského
společenství, v němž má své místo podivínský lovec zmijí
Hruška, stejně jako samomluvný stavitel Kos („to máte:
překlady, tvárnice, krovy…“) nebo osazenstvo hospody veselící
se po pohřbu jednoho z místních.
Humor Svěráka a Smoljaka byl vždy laskavý, ale Na samotě u
lesa je zřejmě jejich nejvlídnější film. Berou v něm na milost
snobského inženýra Zvona hrajícího si v rekonstruovaném mlýně
na „pana otce“ i šibalského vozíčkáře Lorence (nesmrtelná role
Františka Řeháka), který „na cihlu nešáhne, ale fachman je na
slovo vzatej“. Všechny ty postavy jako by vyrůstaly z jakési
starosvětské selanky, s níž korespondují i líbezné záběry
kameramana Jaromíra Šofra, který v epilogu filmu nechává dědu
Komárka znovu zasít v gestu stejně obřadném, jako dojemném.
V bezútešných letech nejtvrdší normalizace se zkrátka
k venkovské idylce utíkalo nejen v životě, ale i ve filmu…
Milan Šefl |
