Číslo 31 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Aňou Geislerovou.

Ty děti jsem tam nechat nemohla

Osvobozování Československa se na konci druhé světové války zúčastnily i tisíce Čechů z Ukrajiny. Volyňští Češi už od počátku roku 1942 vstupovali do budoucí československé Svobodovy armády v Sovětském svazu a prošli těžkými boji na východní frontě. Na podzim roku 1944 se dostali na Slovensko, kde vypuklo Slovenské národní povstání. Bojů na Slovensku i na území dnešního Česka se zúčastnila také Marie Sidorová, dcera českého legionáře a ukrajinské učitelky.

Marie Sidorová se narodila roku 1919 v Kyjevě na Ukrajině. Trvá však na svém českém původu. „Můj otec pocházel z Frenštátu pod Radhoštěm,“ zdůrazňuje. Její maminka však byla ukrajinská učitelka. Rodina žila na Ukrajině až do roku 1928. Později se otec rozhodl k návratu do Československa. Na Moravě ovšem nenašel práci, a tak se usadili na Slovensku ve Vrútkách u Martina. Devítiletá Marie se tam dokonce osobně poznala s prezidentem T. G. Masarykem. Stalo se to v oblasti Turce, kterou Masaryk rád navštěvoval.

Máslovky od TGM

„Jednou jsme se spolužačkou trhaly kvítí. Ve škole nám často ukazovali obrázky tatíčka Masaryka, a tak jsme věděly, jak vypadá. A nejednou vidíme – tatíček jede! Seděl na bílém koni oblečený celý v bílém,“ vzpomíná Marie Sidorová.
Děvčata se rozhodla, že prezidenta pozdraví. Spolužačka pozdravila slovensky, Marie rusky. „A tatíček Masaryk se podivil a říká: Ty umíš rusky? Já říkám, že ano, a tak se mne hned začal vyptávat, co a jak – a mluvil přitom rusky.“
Prezident nakonec pozval děvčata na návštěvu do svého domu ve vsi Bystrička nedaleko Martina. „Říkal: Přijďte ke mně na ovoce, my máme máslovky. Krásné, velké hrušky,“ vybavuje si Marie Sidorová Masarykova slova. Na hrušky do Masarykovy zahrady pak skutečně mohly s kamarádkou chodit každé léto.
Do osudu Marie Sidorové zasáhla Masarykova rodina ještě jednou, a to mnohem výrazněji. Když se v roce 1937 rozhodovalo o jejím dalším studiu, poradila jí Alice Masaryková, aby se ucházela o přijetí na Vyšší odbornou školu zdravotnickou v Martině, kterou zřizoval Československý červený kříž. Marie Sidorová prošla přísnými přijímacími zkouškami – a dokonce získala dvouleté stipendium.
„Vycházely jsme s titulem diplomovaná zdravotní sestra. Já jsem hrozně moc chtěla na chirurgii. To je sice nejtěžší oddělení, ale velice mne to tam táhlo.“ A tak se jednoho dne octla na operačním sále, kde dělala instrumentářku.

Opustit děti? To ne!

Do ukončení školy, která byla tehdy jediná v Československu, chyběly Marii Sidorové tři měsíce, když Slovensko roku 1939 vyhlásilo samostatný stát. Všichni Češi, kteří zde působili ve státních službách, museli zemi během několika dnů opustit.
Její otec ale rozhodl, že s rodinou zůstane, aby dcera mohla dostudovat. Ani s diplomem však jako Češka nedostala ve zdravotnictví Slovenského štátu práci, pracovala jen „na černo“ jako kojenecká sestra, vypomáhala v lázních nebo jako chůva.
Situace se změnila až v létě 1944, kdy se schylovalo ke Slovenskému národnímu povstání. Mariin otec byl už delší dobu zapojený do odboje a ona jako zdravotní sestra začala pro partyzány obstarávat léky, zdravotnický materiál a potraviny.
„V nemocnici jsem chodila za primáři a ptala se jich, jestli si můžu vzít to nebo ono. Souhlasili, všichni byli totiž proti Němcům. Nechali mi napsat léky a veškerý zdravotnický materiál jako obvazy, dlahy, injekce, stříkačky nebo svorky na sešívání hlav. To všechno jsem nosila partyzánům,“ líčí Marie Sidorová.
V Martině se nakonec stala hlavní sestrou v kojeneckém ústavu. Bylo tu i oddělení pro osiřelé děti. Na počátku září 1944, kdy ve městě vypukly prudké boje, zůstala v nemocnici úplně sama – s devětatřiceti dětmi. Ostatní personál se totiž stačil dostat do bezpečí mimo budovu. Společně s dětmi pak přečkala i nálety bombardérů.
„Bylo to hrozné, miny, bomby, všechno padalo do naší ulice. Nikdo z personálu se za mnou do ústavu nedostal. Třicet devět dětí včetně batolat jsem měla pod svojí ochranou. Neměla jsem jinou možnost, ty děti jsem tam přece nemohla nechat.“ Bezpečí špitálního krytu nemohli využít – byl uzamčený. Zámek visel i na skladu potravin. Marie Sidorová vzala sekyru a urazila ho.
Venku na ulicích současně ošetřovala raněné, sama přitom utrpěla těžký úraz – po výbuchu miny si zlomila obratel. Na léčení však nebyl čas, musela se postarat o děti. Podařilo se jí je evakuovat doslova posledním autem, které z Martina odváželo raněné. I vlak, kterým později jeli, Němci bombardovali.
Pro děti nakonec našla opuštěný dům mimo frontu, kde se o ně dál postaral židovský právník, který se až dosud musel skrývat. Ji samotnou velení partyzánů pověřilo péčí o raněné. Zažila řadu dalších evakuací, přesunů i německých útoků.
„Pod Prašivou Němci zaminovali pole. Tam jsme prostě zůstali stát – a teď začala hrozná palba! Já jsem seděla s pacienty v autobuse, všichni začali vyskakovat. Země pode mnou se jakoby houpala. Běžela jsem, až jsem si uvědomila, že šlapu po těch, kteří už nemůžou vstát, byli mrtví nebo zranění. Někteří mě chytali za nohu a volali o pomoc. Ale nedalo se nic dělat, byla strašná tma, pršelo a mlha se dala krájet,“ popisuje Marie Sidorová hrůzné okamžiky jedné evakuace.

Rozvědčicí Rudé armády

V té době už na území Slovenska operovala i Rudá armáda a Marii Sidorovou přijali jako ošetřovatelku, ale i jako průzkumnici do zpravodajského oddílu. Jejím úkolem bylo obstarávání léků, ošetřovatelství, překládání z ruštiny a v neposlední řadě předávání šifrované korespondence a získávání korespondence německé.
Setkala se přitom i s Čechoslováky, kteří bojovali ve Svobodově armádě. S Rudou armádou pak prodělala další tvrdé boje u Banské Bystrice. „Postupovali jsme na Bánskou Bystricu, středem Slovenska. Tam se odehrávaly kruté boje, o kterých není nikde ani psáno, protože jsme tam zůstali tehdy sami. Ti, co nám měli přijít na pomoc, nemohli, byli jsme odříznuti.“
Konec války zastihl Marii Sidorovou na území České republiky, ale sama už neví, kde přesně to bylo. Po válce se vrátila do Martina a dál se věnovala svému poslání – ošetřovatelské práci v nemocnici.

Milena Štráfeldová, redaktorka ČRo 7 – Radio Praha