|
|
 Jaromír
Štětina, senátor a spisovatel
Příběh vězně č. 68 223
Odevzdání rukopisu je pro autora něco jako rozvod, nenávratné
rozloučení, rozchod přátel, zpřetrhání rodinných pout.
Odpálíte e-mail s přiloženým textem do nakladatelství a
najednou cítíte že jste se propadli do studny spisovatelského
osamění.
Vaše postavy už vás nepotřebují. Přestaly vás poslouchat.
Možná že se vám z dálky i trochu pošklebují. Už nejste jejich
neomezeným vládcem. Ještě včera jste jim mohli určovat osud,
mohli jste je nechat i zemřít, dokonce jste je mohli z děje
úplně vymazat, jako by se vůbec nenarodily. Dnes jste pro ně
něco jako vzdálený příbuzný.
Prožil jsem rozluku se svými postavami minulý týden: odevzdal
jsem do nakladatelství knížku povídek. Jedna ze stovek postav
se v ní vymyká osudové závislosti na autorovi.
Před časem jsem v liberecké knihovně narazil v několika
číslech regionálních novin Stráž severu na ojedinělý dokument.
Na pokračování tu vycházelo vzpomínání na evakuaci
sachsenhausenského nacistického koncentráku. Vzpomínky nejsou
podepsány, pod texty je pouze připojeno: Häftling Nr. 68 223.
Nepodařilo se mi vypátrat, kdo se za číslem skrýval, proč se
nepodepsal plným jménem, a samozřejmě ani to, jaký byl jeho
další osud. Mám jen tři jistoty: vypravěč 68 223 svoje obrazy
sachsenhausenského pochodu hladu uveřejnil na pokračování
v létě 1945; není pochyby, že už není mezi živými. V textu se
zmiňuje o tom, že mu 22. dubna 1945 bylo padesát let; kamarádi
mu gratulovali 7. května ke jmeninám – pravděpodobně se tedy
jmenoval Stanislav.
To, co se o spontánním vypravěči nedalo zjistit, jsem se
pokusil nahradit fikcí. Vznikla tak povídka. K původnímu
syrovému a hluboce lidskému textu z pětačtyřicátého roku jsem
přitom přistupoval s úctou a ostychem. Literární licenci a
reálný vězňův popis jsem úzkostlivě odděloval, protože jsem si
byl vědom toho, že se vězeň č. 68 223 vždy bude vymykat mému
sobeckému autorskému paternalismu.
Jsou příběhy, které se nedají vymyslet. Ani šílený
hollywoodský scenárista by nezfabuloval Himmlerův rozkaz
vydaný 14. dubna 1945: „Ani jeden politický vězeň se nesmí
dostat živý do rukou Rusů, Američanů a Britů.“ Jsou příběhy,
které se nedají napsat, dají se jen vyprávět, nebo zažít.
Patří k nim i obrazy smrti několika tisíc vězňů nahnaných na
nákladní parníky Cap Arcona a Thielbek a potopených ke dnu. I
popravy a hlad a bitky o syrovou bramboru.
To, že nakladatelství zařadilo příběh vězně č. 68 233 na
čestné místo povídkové sbírky, je dobrým edičním činem v době,
kdy je zapomnění a ztráta obzorů clonou pro nástup nových
nacistů všeho druhu. |
