|
|
 Rudolf
Křesťan, publicista
Očividně? Ušislyšně?
Když vládci někoho přijímali, udělovali mu audienci. Tedy
SLYŠENÍ. Všimněme si: nikoliv VIDĚNÍ. Aby se panovník něco
dověděl, zkoumal vyřčená slova. Budiž mi dovoleno, abych
uvedenou skutečností vyjádřil svůj pokus o charakteristiku
nezaměnitelného významu rozhlasu. Jeho síla spočívá ve zvuku.
V případě slov pak v jejich obsahu vyslaném k lidskému uchu.
Toto konstatování nic nemění na faktu, že nejvíc vjemů
přijímáme zrakem. Však taky nejmocnějším médiem je televize.
Má řadu předností, ale je s ní spojena i jedna ošidnost.
Dominující obrazová složka mnohdy ubírá na obsahu a poselství
vyřčených slov. Proto se může stát, že po promluvě televizní
hlasatelky o demonstraci extremistů se doma u obrazovky vede
debata o jejím oblečení. A taky o tom, jestli je vhodné, aby
se tak prsila.
Obě média mají své klady i zápory. Nejen pro diváky a
posluchače – podobně i pro tvůrce pořadů. Proto mě udivilo,
když jsem se jako jeden z občasných průvodců nedělních
rozhlasových Dobrých jiter dověděl, že do vysílacího studia
byly instalovány webkamery. A že posluchač může na internetu
nejen slyšet program, ale taky vidět moderátora. Případně jeho
hosta. Zkrátka: že může přikukovat.
Na chvíli jsem podlehl obavě, že teď bude všechno jinak. Že
pomine rozhlasová jedinečnost mého zvláštního pocitu soukromí
v ranním studiu, že jsme si s posluchači nablízko jen a jen
díky slovům. Přizpůsobení kamerám patří k obrazovkovému stylu,
sám jsem to opakovaně vyzkoušel, ale v rádiu? Měl by se i
rozhlasový moderátor nějak podřídit skutečnosti, že je u
mikrofonu souběžně zobrazován? A to i v tak intimním spojení
s mikrofonem, k němuž dochází v autorských nedělních Dobrých
jitrech, tedy v pořadech, které čas od času provázím?
Nedrbat se při vysílání? Dbát důsledně na výraz tváře? Mít u
košile nejnovější typ límce? Hlídat se vizuálně, jak to káže
televizní médium? Kdybych měl použít příměru pro rozdíl mezi
rozhlasovou intimitou a televizní obnažeností, dovolím si
použít slova moudré paní Jiřiny Šiklové. V Lidových novinách
napsala: „Dcera mi řekla, že kdybych byla zvolena do
Evropského parlamentu, nemohla bych nosit kalhoty od Vietnamců
ani džíny po ní.“
Obrazně řečeno je tomu tak pro mě pocitově i s rozdílem mezi
vystupováním v rozhlase a v televizi. Nejde samozřejmě jen
vnějškově o oblečení, i když se přiznávám, že po informaci o
zavedení webkamer v rozhlasovém studiu jsem si bezděky
připustil i otázku, zda se mám na své ranní vysílání o
Švejkovi nějak speciálně vyfiknout. Nejen to. Když jsem po
deset let moderoval televizní Nedělní rána, občas mi bylo
vytýkáno, že příliš gestikuluji. V rozhlase jsem měl v tomhle
ohledu volnou ruku. Dokonce obě ruce.
Ale co bude dál – mám se proměnit v Bezruče?
Řekl jsem si, že se párkrát cvičně podívám na přenos z
webkamer, abych od zkušených moderátorů každodenních ranních
Dobrých jiter okoukl, jak si s vizualitou poradili oni.
Potěšilo mě, že se nadále chovají normálně. Včetně toho, že si
na stůl pohodlně dávají pomocné papíry s podklady. Občas taky
nápoj. Při vysílané hudbě se někdy i zvednou. Ani oblečením se
nesnaží o okázalost a omračování. Zůstali přirození. Nedošlo
k nápodobě televizní stylizace „pro kamery“. Ani k líčení za
pomoci maskérek.
Je možné, že sledování internetových webkamer u některých
posluchačů koriguje (kladně i záporně) sluchové představy o
vzezření toho či onoho hosta. Případně moderátora či
moderátorky. Ale k takovým konfrontacím dochází i při
veřejných natáčeních. Nebo při Dni otevřených dveří Českého
rozhlasu. Podle mého názoru je to výsledně zlidšťující. Kdo
z posluchačů je však proti a chce zůstat důsledně pouze u
zvuku, má možnost se na webkameru nedívat. A nadále si
dosazovat ke vnímanému hlasu pomyslnou tvář. I to má své
kouzlo.
Právě poslech dělá rozhlas rozhlasem. Zprostředkovaný pohled
okem kamery – navíc zatím technicky nedokonalý – je pouze
doprovodný. Je dobře, že nejde o mičurinsky naroubovanou
„rádiotelevizi“. Spíše o nabídku pohledu do dílny. Možná jen
tu a tam a občasně, vede-li k tomu posluchače nějaký konkrétní
důvod.
Na internetovém portálu Českého rozhlasu bylo nedávno v anketě
kolem webkamer uvedeno, že 52% odpovídajících je vítá. Dalších
17% se hlásilo k názoru „Vím o této službě, ale zatím ji
nevyužívám. Nejsem ale proti“. Čtvrtina respondentů – tedy 25%
– zastávala názor vyjádřený formulací „Rozhlas je pro mě
hlavně slovo, ne obraz“. Zbývajících šest procent posluchačů
uvedlo, že si webkamer zatím nevšimli.
Za sebe mohu uvést jen tolik, že oproti původním obavám si
cením toho, že nikdo z případných dívajících se posluchačů mi
zatím nevytýkal, že v tříhodinovém vysílání mám před sebou
termosku. Nebo že jsem se v průběhu vysílaných písniček
zoufale snažil na podlaze najít zrádně spadlou stránku textu,
kterou jsem za chvilku nutně potřeboval a která vzduchem
zakormidlovala překvapivě daleko.
Doznávám taky, že občas se v rozhlasovém studiu – webkamera
newebkamera – s chutí a výrazně protáhnu v zádech. Nevím jak
vám, ale mně to po ránu dělá dobře. |
