Číslo 31 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Aňou Geislerovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 





Rudolf Křesťan, publicista

Očividně? Ušislyšně?

Když vládci někoho přijímali, udělovali mu audienci. Tedy SLYŠENÍ. Všimněme si: nikoliv VIDĚNÍ. Aby se panovník něco dověděl, zkoumal vyřčená slova. Budiž mi dovoleno, abych uvedenou skutečností vyjádřil svůj pokus o charakteristiku nezaměnitelného významu rozhlasu. Jeho síla spočívá ve zvuku. V případě slov pak v jejich obsahu vyslaném k lidskému uchu.
Toto konstatování nic nemění na faktu, že nejvíc vjemů přijímáme zrakem. Však taky nejmocnějším médiem je televize. Má řadu předností, ale je s ní spojena i jedna ošidnost. Dominující obrazová složka mnohdy ubírá na obsahu a poselství vyřčených slov. Proto se může stát, že po promluvě televizní hlasatelky o demonstraci extremistů se doma u obrazovky vede debata o jejím oblečení. A taky o tom, jestli je vhodné, aby se tak prsila.
Obě média mají své klady i zápory. Nejen pro diváky a posluchače – podobně i pro tvůrce pořadů. Proto mě udivilo, když jsem se jako jeden z občasných průvodců nedělních rozhlasových Dobrých jiter dověděl, že do vysílacího studia byly instalovány webkamery. A že posluchač může na internetu nejen slyšet program, ale taky vidět moderátora. Případně jeho hosta. Zkrátka: že může přikukovat.
Na chvíli jsem podlehl obavě, že teď bude všechno jinak. Že pomine rozhlasová jedinečnost mého zvláštního pocitu soukromí v ranním studiu, že jsme si s posluchači nablízko jen a jen díky slovům. Přizpůsobení kamerám patří k obrazovkovému stylu, sám jsem to opakovaně vyzkoušel, ale v rádiu? Měl by se i rozhlasový moderátor nějak podřídit skutečnosti, že je u mikrofonu souběžně zobrazován? A to i v tak intimním spojení s mikrofonem, k němuž dochází v autorských nedělních Dobrých jitrech, tedy v pořadech, které čas od času provázím?
Nedrbat se při vysílání? Dbát důsledně na výraz tváře? Mít u košile nejnovější typ límce? Hlídat se vizuálně, jak to káže televizní médium? Kdybych měl použít příměru pro rozdíl mezi rozhlasovou intimitou a televizní obnažeností, dovolím si použít slova moudré paní Jiřiny Šiklové. V Lidových novinách napsala: „Dcera mi řekla, že kdybych byla zvolena do Evropského parlamentu, nemohla bych nosit kalhoty od Vietnamců ani džíny po ní.“
Obrazně řečeno je tomu tak pro mě pocitově i s rozdílem mezi vystupováním v rozhlase a v televizi. Nejde samozřejmě jen vnějškově o oblečení, i když se přiznávám, že po informaci o zavedení webkamer v rozhlasovém studiu jsem si bezděky připustil i otázku, zda se mám na své ranní vysílání o Švejkovi nějak speciálně vyfiknout. Nejen to. Když jsem po deset let moderoval televizní Nedělní rána, občas mi bylo vytýkáno, že příliš gestikuluji. V rozhlase jsem měl v tomhle ohledu volnou ruku. Dokonce obě ruce.

Ale co bude dál – mám se proměnit v Bezruče?

Řekl jsem si, že se párkrát cvičně podívám na přenos z webkamer, abych od zkušených moderátorů každodenních ranních Dobrých jiter okoukl, jak si s vizualitou poradili oni. Potěšilo mě, že se nadále chovají normálně. Včetně toho, že si na stůl pohodlně dávají pomocné papíry s podklady. Občas taky nápoj. Při vysílané hudbě se někdy i zvednou. Ani oblečením se nesnaží o okázalost a omračování. Zůstali přirození. Nedošlo k nápodobě televizní stylizace „pro kamery“. Ani k líčení za pomoci maskérek.
Je možné, že sledování internetových webkamer u některých posluchačů koriguje (kladně i záporně) sluchové představy o vzezření toho či onoho hosta. Případně moderátora či moderátorky. Ale k takovým konfrontacím dochází i při veřejných natáčeních. Nebo při Dni otevřených dveří Českého rozhlasu. Podle mého názoru je to výsledně zlidšťující. Kdo z posluchačů je však proti a chce zůstat důsledně pouze u zvuku, má možnost se na webkameru nedívat. A nadále si dosazovat ke vnímanému hlasu pomyslnou tvář. I to má své kouzlo.
Právě poslech dělá rozhlas rozhlasem. Zprostředkovaný pohled okem kamery – navíc zatím technicky nedokonalý – je pouze doprovodný. Je dobře, že nejde o mičurinsky naroubovanou „rádiotelevizi“. Spíše o nabídku pohledu do dílny. Možná jen tu a tam a občasně, vede-li k tomu posluchače nějaký konkrétní důvod.
Na internetovém portálu Českého rozhlasu bylo nedávno v anketě kolem webkamer uvedeno, že 52% odpovídajících je vítá. Dalších 17% se hlásilo k názoru „Vím o této službě, ale zatím ji nevyužívám. Nejsem ale proti“. Čtvrtina respondentů – tedy 25% – zastávala názor vyjádřený formulací „Rozhlas je pro mě hlavně slovo, ne obraz“. Zbývajících šest procent posluchačů uvedlo, že si webkamer zatím nevšimli.
Za sebe mohu uvést jen tolik, že oproti původním obavám si cením toho, že nikdo z případných dívajících se posluchačů mi zatím nevytýkal, že v tříhodinovém vysílání mám před sebou termosku. Nebo že jsem se v průběhu vysílaných písniček zoufale snažil na podlaze najít zrádně spadlou stránku textu, kterou jsem za chvilku nutně potřeboval a která vzduchem zakormidlovala překvapivě daleko.
Doznávám taky, že občas se v rozhlasovém studiu – webkamera newebkamera – s chutí a výrazně protáhnu v zádech. Nevím jak vám, ale mně to po ránu dělá dobře.



  Příběh vězně č. 68 223
  Jak to vidí Jaromír Štetina
 
   Smysl a krása ornamentu

   Navštivte
 
   Ty děti jsem tam nechat nemohla
   Téma