|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Opakování matka potěchy
Je úplně normální, že na koncertech se provádějí úspěšná
symfonická, komorní i sólová hudební díla do nekonečna.
Ostatně jak jinak bychom skladbu mohli mít za úspěšnou, kdyby
se provedla jenom jednou, že? Musíme si na ty dosud neznámé
kompozice nejprve zvyknout, abychom je pochopili, abychom se
s nimi sžili – a teprve pak aby se nám líbily natolik, že je
znovu budeme vyžadovat. Proto se novinky rafinovaně zařazují
mezi skladby osvědčené, a proto žádané zprvu jen sporadicky,
dokud je také nepřijmeme za své. Právě tak si počíná běžný
rozhlasový program, aniž by někdo proti tomu protestoval.
Převahu v jeho hudebním vysílání během celého roku mají
opakovaně zařazované, tedy známé, věci.
Slova jsou na tom v rozhlase podstatně hůř (pokud nejde o
módní plevelná slova a vazby, těm se dnes daří). Pravda,
dramatická i literárně dramatická nastudování se reprízují,
ale tak jednou, nejvýš dvakrát, mnohdy ovšem nikoli
dostatečně, aby si je posluchač natolik oblíbil, že by se
k nim rád vracel a vyžadoval si je.
A přece: je tu jakási každoroční z nouze ctnost a tou je letní
okurková sezona, kdy je tvůrčí produktivita přirozeně
podvázána dovolenými. Tady se dostávají ke slovu i věci, jež
byly nastudovány dříve, či dokonce dávno a dávněji. Vzdáleně
to připomíná skladbu repertoáru hudebního: ovšem jenom v tom,
že rozhlasové pořady se skládají obdobně, z věcí již
prosazených. Když jsem se zmiňoval o koncertech, tam jsou
vlastně známé jenom partitury, provedení je vždy znovu
obnovované. Rozhlas toto činí velmi zřídka, až po letech se
znovu nastudují některé základní složky jeho klasického
repertoáru, ale vedle toho má velkou výhodu: cokoli bylo
jednou provedeno, může se kdykoli znovu skutečně reprodukovat,
ať jde o hudbu, ať o dramatický či jiný slovesný útvar.
Tvůrci programu mohli tedy první letošní červencovou sobotu
odpoledne sáhnout (tady si nemůžu odpustit, jak nesnesitelný
je tvar ve vazbě „dosáhnout na něco“, rozšířený ve všech
médiích) po Červinkově nastudování Shakespearova Krále
Jindřicha V. Slyšeli jsme nejenom, jak si s textem poradil
Josef Červinka s Karlem Högrem, Ladislavem Peškem, Milošem
Nedbalem či Luďkem Munzarem, ale také něco o tom, jak jiná
byla nepříliš dávno jazyková kultura. Večer nato Fibichova
Šárka – a hle zase dílo známé, ale slyšíme v něm něco, co
jinak by bylo nemožné: nejenom jedinečné provedení, staré
devětapadesát let, ale v něm unikátní zážitek, hlasy Marty
Krásové, Beno Blachuta, Václava Bednáře, Ladislava Mráze! Tři
dny nato v úterý proslulé antidrama, Ionescova Plešatá
zpěvačka, reprizované už po roce, a ve čtvrtek pak oddechové
Adlerovo starší, leč neustále svěží provedení Vraždy v ulici
Morgue E. A. Poea. A tak bych mohl pokračovat – Pourrat,
Rostenův Kaplan, a to za pouhých několik dnů začínajících
prázdnin. Jenom na Eskymo Welzla, jak ho neodolatelně četl
Karel Höger, čekám dlouho – pokud jsem ho nepropásl.
Tu mě napadá, že letní reprízový program má ještě jednu
přednost: vždyť spoustu pořadů každý z nás jistě propásl, a
nyní v létě má možnost si je poslechnout. I proto letní
programovou nabídku rozhlasu nelze považovat za okurkovou
sezonu, ale naopak za dobrodružství v čase, místy s přesahem
do vlastního mládí. |
