Číslo 32 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelem.
Pavlem Bryczem.

Mezi gorilami v Dzanga Sangha

„You stay here. Don't move,“ šeptala do hlasitého gorilího pokřiku Daniela. „It's OK, you just don't move,“ opakovala a mně proběhlo hlavou, že Khalil se navzdory jejímu prvnímu pokynu asi zkusil s kamerou pootočit doprava, aby snímal místa přede mnou. Zvláštní, že mě napadlo zrovna tohle. Dál jsem seděl v podřepu a začal uvažovat, jestli můžu pokračovat v komentáři šeptaném do mikrofonu. Párkrát jsem si tuhle situaci snažil představit a vždycky jsem skončil na tom, že začnu v panice utíkat – což by bylo to nejhorší, co bych mohl udělat. Před pár vteřinami se snad jen pět metrů přede mnou zastavil ve výhružném postoji svalnatý stříbrohřbetý samec gorily nížinné. Makumba.
Samozřejmě to bylo nedorozumění. Nedopatřením jsme se s německou zooložkou Danielou Hedwigovou, kameramanem projektu Odhalení Khalilem Baalbakim a pygmejskými stopaři dostali mezi Makumbu a dvě z jeho samic – a byla to asi Bombe, která spustila povyk. Co už Makumbovi zbývalo, než se pořádně předvést…?

Cennější než vrchol Everestu

Do tropického deštného lesa Dzanga Sangha na jihozápadě Středoafrické republiky nás poté, co se seznámila s Odhalením, pozvala Angelique Toddová. To je pro nás velká čest: čím byla Dian Fosseyová pro výzkum a ochranu goril horských, tím je Angelique Toddová pro výzkum a ochranu goril nížinných – jen ji zatím nezná tolik lidí. V Dzanga Sangha působí tato Britka od roku 1998, nyní jako vedoucí projektu WWF, a má veliký podíl na tom, že se podařilo habituovat skupinu vedenou samcem Makumbou a že je možné zkoumat život goril nížinných v jejich přirozeném prostředí opravdu zblízka.
Habituace, tedy přivyknutí na přítomnost lidí, je přitom u goril nížinných nesrovnatelně složitější než u goril horských. Trvá několik let a v konkrétním případě této skupiny se neobešla bez velmi vážného zranění – Makumba kdysi zaútočil na pygmejského stopaře a kousnul ho do hlavy. Gorily nížinné proto nejsou a ještě dlouho nebudou běžnou turistickou atrakcí, jakou na východě Afriky představují gorily horské. Myslím, že pobývat s habituovanou skupinou goril nížinných mělo dosud příležitost méně lidí, než kolik jich stanulo na vrcholu Mount Everestu.

Cesta do pralesa

Vyřizování formalit nutných pro přesuny po rozvrácené zemi a pro návštěvu pralesa nám v hlavním městě Bangui kupodivu zabralo sotva půlden a už následující noc jsme po zhruba patnáctihodinové rallye na rozbitých hlinitých cestách dorazili do městečka Bayangy, ležícího u hranic Středoafrické republiky s Gabunem a Kongem – Brazzaville. Odtamtud už nás od Angeličiny výzkumné základny Bai Hokou dělila jen zhruba půldruhahodinová jízda průseky v pralese. Tedy, půldruhahodinová za předpokladu, že není třeba odklízet stromy vyvrácené slony, což je v Dzanga Sangha spolu s bahnem nejběžnější dopravní komplikace. Vyvrácené stromy a bahno nám však měly znesnadnit až zpáteční cestu.
Výzkumnou základnu Bai Hokou tvoří asi patnáct dřevěných domků určených pro výzkumníky a pygmejské stopaře. V době naší návštěvy v ní pobývala jediná Evropanka: Daniela Hedwigová z lipského Ústavu evoluční biologie Institutu Maxe Plancka. Stejně jako my sem přijela kvůli habituované skupině goril nížinných – ovšem už čtvrt roku před námi a téměř na rok. Od Angelique jsme o ní věděli, ale přesto mě její přítomnost trochu překvapila. Dívka v campu uprostřed tropického deštného lesa, která velí stopařům a denně vyráží do terénu nahrávat hlasy goril... někoho takového nepotkáte každý den.
„Ke gorilám můžeme vyrazit za dvacet minut,“ prohlásila sotva jsme se seznámili.
V rychlosti jsme se začali vyptávat na podrobnosti o Makumbově rodině.

Makumbova rodina

Habituovaná skupina goril nížinných má nyní jedenáct členů. Makumba, jehož jméno znamená „nejrychlejší“, je obklopen třemi dospělými samicemi, z nichž každá má dvě mláďata.
Mopambi je matkou pětileté Mai a tříleté Bokaty a ve tváři se prý trochu podobá šimpanzi. Ze všech tří samic je nejstarší a nejvíce přivyklá na lidi.
Malui, matka ročního samečka Tembo a čtyřletého Mossoko, je Danielinou nejoblíbenější gorilou: „Dokáže člověka pěkně vyděsit – pokud se jí něco nelíbí, dá to jasně najevo. Je pořád hladová, a když dorazí na místo, kde ostatní už něco jedí, okamžitě mezi ně vtrhne a začne je kousat jako by říkala: To je moje jídlo! To je moje jídlo!“
Konečně Bombe je agresivní a přitom bojácná. Má také dva kluky – dvouapůlletého Mobangiho a pětiletého Esekerenteho. (A byla to ona, kdo zhruba o hodinu později vyvolal konflikt při našem prvním setkání s gorilami.)
Do počtu jedenácti, avšak poněkud stranou od ostatních, doplňuje skupinu dospívající černohřbetý samec Kunga.

První setkání

Vyrazili jsme. Pro pohyb v lese fungují striktní pravidla a není myslitelný bez Pygmejů, jejichž služeb využívají ve střední Africe jak ochránci přírody a výzkumníci, tak pytláci. V Dzanga Sangha jde o BaAky (čti bajaky). Při cestě lesem jde v čele baAcký stopař, pak výzkumníci a případně návštěvníci jako my a skupinu uzavírá opět stopař. Je nutné jít blízko za sebou a hlavně potichu, aby BaAkové slyšeli každé šustnutí. To kvůli slonům, kterých je v Dzanga Sangha na tisíce a kteří jsou smrtelně nebezpeční. Proto také nelze chodit do lesa za deště, kdy se sloni stahují z mýtin do porostu a kdy by je BaAkové neslyšeli.
Lesem jsme za gorilami pochodovali asi čtyřicet minut. Minuli jsme mýtinu, na níž byl (tentokrát) jen jediný slon, zuli se a bosi šli vodou a posléze jsme se dostali do hustého porostu. Stopaři začali pomlaskávat.
„To aby gorily věděly, že jim nehrozí žádné nebezpečí,“ vysvětlila nám Daniela, „jsou na tenhle zvuk přivyklé.“
Po chvíli jsme se setkali s dalšími BaAky a pokračovali směrem, kterým nám ukázali. Gorily jsou za denního světla téměř nepřetržitě pod dohledem – vlastně došlo na střídání služeb.
Brzo jsme uslyšeli a vzápětí uviděli první gorilu.
Samotný Makumba! Byli jsme v Africe, dvacet metrů od stříbrohřbetého samce gorily nížinné, v přírodě, beze skel, mříží nebo vodních příkopů! Nedoufal jsem, že se mi někdy něco takového podaří zažít...

Mai mezi motýly

... a přežít! Po Makumbově – myslím, že víceméně předstíraném útoku, který jsem popsal v úvodu – se v pralesním podrostu postupně objevovali a zase mizeli jednotliví příslušníci jeho rodiny. Dospělí se co chvíli zastavovali a mláďata šplhala do korun stromků, tu a tam od nás byla doslova a do písmene na dosah ruky.
„Malui, Mossoko, Bokata, Esekerente,“ ukazovala nám Daniela kdo je kdo.
Skupina byla stále v pohybu a po nějaké době nám zmizela z očí. Stopaři si však byli vědomi polohy jednotlivých goril a vyvedli nás na nevelkou mýtinu. Snad už po minutě vystoupila z křovin Mai a zastavila se před ploškou zasypanou motýly. Přemýšlivě je sledovala a pak s jakýmsi zalíbením vstoupila mezi ně… Obrázek, který se mi natrvalo vryl do paměti.
le to už nás stopaři chvatně vedli obuté přes říčku: „Jde Makumba!“
Nejprve se ovšem přebrodilo několik příslušníků jeho skupiny. Jak můžete vidět na fotografii, nejefektněji (protože po dvou a s velmi vážným výrazem) malá Bokata. Téměř současně s ní přešel říčku i Makumba.
Máte neuvěřitelné štěstí,“ pošeptala mi Daniela, „takhle do otevřeného prostoru vyjdou tak jednou za čtyři týdny. A vy je vidíte hned napoprvé!“
Nikoho z nás by v tu chvíli nenapadlo, že během následujících tří dnů se na mýtinách setkáme s Makumbovou rodinou ještě dvakrát!

Miroslav Bobek, vedoucí projektu Odhalení

Snímky autor