|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Sudičky naší doby
Toužíme nahlédnout do budoucnosti. Co bude se světem? Co
s námi a našimi dětmi? Co udělat, abychom nebyli ohroženi
tušenými i neznámými hrozbami? Ta nejistota je až rozčilující.
Sem s kartami a lógrem, křišťálovou koulí, věštbami a
horoskopy – balamuťte nás, uklidňujte, naznačujte! Kromě
tohoto pokleslého byznysu jsou tu ale ještě vzdělaní, světa
znalí věštci, mezi nimiž věhlasem vyniká americký prognostik,
spisovatel a ředitel Trend Research Institutu Richard Celente.
Tento rozzlobený muž má na budoucnost zřejmě citlivá tykadla.
Předpověděl burzovní krach v roce 1987, rozpad Sovětského
svazu v roce 1990, splasknutí internetové bubliny v roce 2000,
recesi o rok později, propad trhu realit a recesi v roce 2007
a paniku z loňska. A proč má pověst rozzlobené sudičky? Tvrdí
například, že všechna politická seskupení jsou v zásadě
zločinecké organizace a že systém je zkorumpovaný od shora až
dolů.
Pan Celente nastartovává až cosi jako třídní nenávist:
Podívejte se na ten ksindl z Wall Street nebo na ty, co
vycházejí z univerzit Harvard a Yale. Ti si nikdy v životě
nezašpinili ruce. Nemají ani potuchy, co znamená být úplně
chudý a žít na ulici... A jak viděl dopředu rok, který je teď
ve své polovině? Zažijeme zhroucení celého maloobchodu, potom
zhroucení průmyslových staveb, zkrátka vůbec největší depresi,
mnohem horší, než byla takzvaná velká hospodářská krize
třicátých let.
A jaký nabízí lék? Intelektuální revoluci! Tak to je mi
sympatické. Když revoluce, tak především v mozku. Raději ale
nemyslet na to, jak je výkonnost jednotlivých mozků rozdílná,
a že těch s nadstardantním množstvím závitů není zas tolik, a
nezaručují navíc ani moudrost, ani solidaritu...
No – co si budeme namlouvat. Richard Celente v podstatě radí:
Hleďte si svého života. Odstřihněte se od systému, buďte
soběstační! Otravujte své politiky. Nechte se slyšet, dejte
pocítit svou nespokojenost a oznamte svá řešení. Spojte se
s dalšími, kteří sdílejí podobné výhrady a stejné cíle.
Vyzývá zřejmě k posílení občanské společnosti, možná i k
neposlušnosti. K aktivitě, která jde mnohým politikům tak
nervy! Není divu. Ukrajuje z jejich moci. Obtěžuje je.
Centrální systém – banky, kartely, moc státu – se prý měly
(nejen v Americe?) zhroutit už dávno. Držely ho pohromadě jen
levné peníze a ty už nefungují. Nač potřebujeme centrální
vládu, která tak jako tak způsobuje všechny problémy a
nenabízí žádné řešení? ptá se prognostik. Podobnými myšlenkami
se zanášel kdysi můj syn, tehdy salonní anarchista.
Bez ohledu na prognostiky i anarchisty by se celý problém
s naší nešťastnou budoucností dal interpretovat takto:
Pěstujme si své malé komunity – rodinu, sousedské vztahy –,
zajímejme se o poměry v naší obci. Produkujme vlastní
potraviny a elektřinu. Chraňme a ošetřujme přírodu kolem sebe.
Bavme se s přáteli bez umělého veselí a krváků z bedny.
Opouštějme velká města, zateplujme domy. Recyklujme,
neplýtvejme. Jak pravil Richard Celente: Co největší
samostatnost a decentralizace – to je budoucnost. |
