|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Biedermeier v nás
Sedíte si za slunného odpoledne na terase chalupy a užíváte si
volna. Grilujete si ražniči z nakrájené klobásky, proložené
vlastnoručně vypěstovanou zeleninou. A neplatí zde ani
proslulé Paroubkovo „kdo z vás to má?“ Žádný luxus, a všechno
tak milé. Idylu (pro mne) korunuje poslech Vltavy, konkrétně
půlhodinky Historického klubu, tentokrát s upřesněním
Biedermeier aneb Život nejenom v tříčtvrtečním rytmu. Eliška
Závodná si pozvala historičku Pavlu Vošahlíkovou a seznamují
posluchače se světly i stíny zdejšího životního slohu v době
mezi napoleonskými válkami a revolucemi roku 1848.
Ano, pojem biedermeier zdaleka neoznačuje pouze specifický
umělecký směr, zjednodušeně řečeno jakousi odvrácenou,
harmonizující stránku romantismu. Je to celý životní styl
rozšiřujících se středních vrstev, od chudší šlechty po
mohovitější měšťanstvo, jejichž zdroje zůstávaly omezené. Po
bouřlivých předchozích letech došlo k jisté relativizaci
osvícenských hodnot, tuhé vnitropolitické poměry zatlačovaly i
aktivnější lidi (o občanech těžko mluvit) do privátní sféry.
Šířila se nová móda, především pohodlnější oblečení. Bujela
turistika, v módě byly hromadné výlety do přírody a rovněž
„letní byty“. Výtvarné umění se soustřeďovalo především na
oblast užitého umění, nábytek, sklo, kameninu, porcelán, ale i
bydlení, odívání a stravování – na tom bylo možno nechat si
záležet, v tom bylo možno hledat uspokojení i reprezentaci.
Pořad je prokládán pasážemi z klasické písně Václavy Hanky
Chaloupka v podání Jana Nedvěda. O tom, že interpretace
vyznívá lehce ironicky, nemůže být pochyb, ale nemyslel to tak
už ten Hanka? „...až to všechno řádně provedu, pak tě,
dívčinko, sem dovedu.“ Óda na kutílkovství, na budování
skromného, závist nevzbuzujícího pohodlí, na konformitu. Jak
povědomé! Kolik shodných rysů měl život za takzvané
normalizace!
Lidé v metternichovské době začali sice více cestovat, ale vše
bylo podřízeno důslednému policejnímu dohledu. Vznikaly první
kavárny, ale režim je nerad viděl a orientoval lidi spíše do
soukromí k vaření čokolády. Tak se z konzumace určitých pokrmů
a nápojů, především kávy, stávala až demonstrace politického
smýšlení. Josef Krasoslav Chmelenský napsal dokonce ódu na
kávu!
Než veřejné shromažďování, to raději soukromé salony, které
byly sice trochu mimo kontrolu úřadů, ale už tenkrát se vždy
nějaký ten „tajný spolupracovník“ našel. A opět analogie –
kavárny u nás pustly, popřípadě byly rušeny vlastně po celou
IV. republiku (1948–89), a vlastně i počet restaurací klesl
asi na čtvrtinu, o jejich úrovni nemluvě. Lidé se měli
shromažďovat na organizovaných schůzích, a ne svévolně
v pohostinských zařízeních.
Zatlačování lidí do privátní sféry se u nás opakovalo už od
padesátých let minulého století, ale vyvrcholilo až v letech
sedmdesátých. Chalupaření se stalo masovým hnutím; apolitická
estetizace soukromí ideálem. Vzpomeňme satiry Václava Havla
Vernisáž.
Pojem biedermeier se stal pejorativním označením ve druhé
polovině 19. století. Kritizovala se jím zbabělá
přizpůsobivost, nesamostatnost, opatrnictví, konformismus. Po
listopadu 1989 bylo téma „přežívání“, nepodnikatelského
soukromničení „od víkendu k víkendu“ také viděno kritičtěji, i
když se naší společnosti zadřelo hluboko pod kůži a stále
existuje. Po biedermeieru zbyla spousta opravdu hezkých věcí,
dnes ceněných starožitností, především z oblasti užitého
umění, což se asi o době normalizace říci nedá. Zůstal tu
ovšem jistý oblíbený životní styl, symbolizovaný nadužívaným
slovem „pohoda“. Rozhlasový pořad ukázal, kde můžeme spatřovat
jeho kořeny. |
