|
|
Paradoxy rumunské avantgardy
Mnoho jsme toho o vzniku, vývoji a dílech rumunské výtvarné
avantgardy, konkrétněji její malířské složky, u nás nevěděli.
Ostatně fenomén je to nad pomyšlení složitý, tak jak je
kulturně složité i samo Rumunsko. Výtvarná různorodost souvisí
s různorodostí jazykovou: vedle rumunštiny se ve zdejší
kultuře uplatňuje italština, němčina, maďarština… Tak jako je
poněkud paradoxním fenoménem rumunská avantgarda, je paradoxem
do jisté míry nadána i současná výstava, již do 20. září hostí
ve Veletržním paláci pražská Národní galerie ve spolupráci
s Rumunským kulturním institutem: neobsahuje totiž to nejlepší
z rumunského umění, kvalita děl je – podotýkám, že záměrně –
kolísavá. Kurátorský koncept Erwina Kesslera není akademicky
reprezentativní ani „postmoderně neohraničený“, naopak: jde mu
o mapování historického fenoménu s jeho konkrétními klady i
zápory. Tím je zajímavější a také historicky názornější –
výpověď o složitostech rumunské historie umění první poloviny
minulého století s přesahem do let padesátých je do jisté míry
i výpovědí o složitosti rumunské „kolektivní duše“, a v tomto
smyslu je i oním příslovečným nastaveným zrcadlem evropským
avantgardním hnutím, včetně toho našeho. A to přesto, nebo
snad právě proto, že zatímco naše výtvarná avantgarda byla od
svých počátku „napojena“ na diskurz francouzské, respektive
pařížské kultury, balkánské státy se s vlivy této kulturní
hegemonie vyrovnávaly složitěji, či prostě jinak.
 Ostatně
sám kurátor svůj průvodní, hluboce zasvěcený a pro nás
v mnohém překvapivý text uvedl ironickým pojmenováním tamního
avantgardního fenoménu jako „retro-gardy“. Platí-li to pro
dění v Rumunsku samém, přiznejme si, že v kontextu avantgardy
evropské se právě Rumuni dostali – ve smyslu kvalitativním i
kvantitativním – na horizont dění, stačí připomenout zásluhy
zakladatele a vůdčího ducha dadaismu Tristana Tzary (vlastním
jménem Samuela Rosenstocka) a jeho „spolubojovníka“ Marcela
Iancu, sochaře Constantina Brancusiho, dramatika Eugena
Ionesca či surrealistických malířů Victora Braunera a Arthura
Segala.
Problémem, který se v podstatě stal tématem a konkretizovaným
předmětem této výstavy, jsou rozevírající se – či naopak
přibližující se – čepele nůžek, mezi nimiž se rumunská malba
tohoto věku nacházela, tedy rozpor mezi linií avantgardní a
tradicionalistickou. Pozdní avantgarda a raný
tradicionalismus, upínající se k vágně definovaným lidovým
hodnotám, kupodivu časem konvergovaly ve snaze artikulovat
specifický typ „národního antropologického vzoru“.
Obrazy, zahrnuté do výstavního projektu s názvem Barvy
avantgardy, jsou vybrány z devíti rumunských muzeí.
Představují škálu vzájemného různorodého působení, od
politicko ideologického až po etnické. Pro meziválečnou
rumunskou scénu ostatně nebyla příznačná soudržná a dominantní
kultura, leč rozvíjela se v ní směsice různorodých, odlišných
a multikulturních zvláštností. Vzájemný vliv, projevující se v
soupeření, dráždění, napodobování, interpretaci, kritice či
dokonce parodování, vyústil paradoxně v živý dialog, jenž ve
dal ve výsledku vzniknout svébytné výtvarné kultuře.
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik
Foto Národní galerie v Praze |
