|
|
 Rudolf
Matys, básník a publicista
Havárie televizoru a její důsledky
Po návratu z letních cest jsem rozmrzele zjistil, že mi
nefunguje televizor. Už na dovolené jsem televizi nesledoval,
odpočinul jsem si i od novin, a navíc na mě momentálně čekalo
hodně práce, takže jsem tuhle havarijní situaci akutně nijak
neřešil. Rozhodně nejsem žádný televizní maniak, čas je pro mě
vzácný artikl, vždycky jsem si tedy z programové nabídky dost
uvážlivě vybíral, nicméně skoro každý den jsem si aspoň
pouštěl večerní zpravodajské a publicistické pořady na obou
okruzích České televize, abych byl doslova „v obraze“. Ale i
tak jsem už po několika dnech pocítil cosi, co jsem později
označil jako lehké „odvykací příznaky“. Rozhodl jsem se totiž
vyzkoušet si na sobě, co se mnou udělá dlouhodobější televizní
abstinence a s ní i jakýsi částečný, podmínečný návrat do
předtelevizního věku.
Naštěstí nemám takové přátele, kteří by se celou noc těšili
jen a jen na to, jak si se mnou ráno pohovoří o večerních
televizních programech a spráskli by ruce nad mou případnou
ignorací, naopak našli by se mezi nimi i dva introverti tak
zaostalí, že televizi neměli doma nikdy, zato (rozhodně
nemíním říct proto!) umějí pět jazyků a jejich vzdělanost se
málem dotýká nebes. Ale i tak připouštím, že jsem byl z dané
situace lehce nervózní. Asi tak za dva týdny mi zničehonic
„odlehlo“, taky proto, že jsem vykonal znatelně větší kus
práce, a dnes, po měsíci, kdy můj pokoj nedobarvují signály
z obrazovky, už můžu suverénně říct, a to jsem byl televizním
divákem nejméně čtyřicet let, že televizi ke svému životu
nepotřebuji, rozuměj nutně! Docela tedy chápu, že sociologické
průzkumy hovoří o určitém odlivu zájmu mladých generací o toto
médium, a to především ve prospěch internetu a z něj
odvozených, z hlediska percepce méně „pasivních“ médií. I já
si ho přece dennodenně otevírám – snad ne nový tik k řešení?
Nu, ale proč právě tohle píšu na téhle stránce? Hlavně proto,
že bych nevydržel snad ani týden bez rozhlasu. Bez média,
které se chová demokratičtěji k mé fantazii, které se do mne
nedobývá žádnými vnějšími efekty, nepodsunuje mi k uvěření, že
všechno to, co vidím na obrazovce, je skutečně pravda
pravdoucí a konečná, i když může jít někdy jen o šikovnou
selekci, aranžmá a sestřih. A to nemám na mysli jen dvoudomou
– slovesnou a hudební – Vltavu, s níž jsem spojil velkou část
svého života, ale rozhodně i (stále chronicky a neprávem
opomíjenou) analytickou Šestku s jejím širokospektrálním
myšlenkovým záběrem, většinou chytrými komentáři, otevřenými
diskusními tribunami a mimo jiné i podnětnými digesty
z moderní historické a politologické literatury, tu- i
cizozemské. Na jejích vlnách tedy proudí skutečný současný,
jak se tomu kdysi říkalo, „myšlenkový kvas“…
Neřekl jsem tu jistě nic nového, všeobecně se přece dávno ví,
že vizuální dojmy bývají silnější, ale taky povrchnější
(odborníci na reklamu by mohli k tomu jistě říci své), a
naopak, že slyšené slovo (slovo, nikoli tlach!) sice vyžaduje
mnohem víc koncentrace, ale vnitřní užitek, který přináší,
může být mnohem podstatnější. Básník Josef Hiršal s oblibou
říkával: „Záleží na tom, na čem komu záleží“ – a jen zdánlivě
jde o primitivní tautologii, jen si zkuste tu větu promyslet.
Záleží-li tedy komu na hlubším pochopení sebe, společnosti i
světa, bude mu záležet právě i na rozhlase.
Málem bych zapomněl: k té televizi se samozřejmě brzy zase
vrátím, to by přece jen byla škoda, koupím si novou. Ale ta
moje letní zkušenost s havarovanou obrazovkou stála přece jen
za to! |
