|
|
 Věra
Nosková,
spisovatelka
Tržnicový rozhovor se špatnými počty
Přiznám se. Chodím, vybavena batůžkem, pro proviant do
tržnice. Abych se odměnila za službu rodině, posadím se pak
pokaždé na lavici ke stánku, kde čepují svijanské. Minule si
mi tu postěžoval na svou situaci propuštěný vězeň, dnes mám
štěstí na starodůchodce. Jde rovnou k věci. „Tak si to
představte, důchod mám dvanáct tisíc, a inkaso platím třináct
a půl. A teď se mě zeptejte: z čeho tedy žijete?“ – „Tak to by
mě opravdu zajímalo,“ povídám. „Prodávám své věci. Nábytek,
nádobí, příbory, obrázky, všechno, co má nějakou cenu. Musím
ale umřít dřív, než prodám úplně všechno, protože nechci
skončit nahej a hladovej v holobytě.“ – „Proč se
nepřestěhujete?“ – „Za nájemní smlouvu chtějí všude statisíce
a ty já nemám. A levný byty prostě nejsou – to vy nevíte?“
Táhnu se po schodech s nákupem a musím se vyhýbat stěhovákům
s pohovkou. Za nimi schlíple kráčí náš mladý soused. „Stěhuju
se na samotu k tátovi,“ svěřuje se. „Už mi to leze krkem.
Vydělávám sice dvacet čtyři tisíc čistýho, ale dvacet jedna
tisíc platím inkaso. Chtěl jsem byt vyměnit za menší, ale
majitel mi to nepovolil…“
Začala jsem tyhle příběhy sbírat. Sleduji totiž se zájmem
belhání mrzáckého kapitalismu v Čechách. Tolik jsme se na něj
těšili! Měl se chovat logicky a nesmlouvavě jako přírodní
výběr. Co neobstojí, nefunguje, to vymizí, zanikne. Co je
potřebné, funkční, žádané, množí se a vzkvétá. Jenže houbeles.
Obchodníci nás otravují s nabídkou neprodejných rezidenčních
bytů za pět až osm milionů, ale jsou nás statisíce, možná
miliony, kteří potřebujeme menší a levnější byty – nebyl by to
v souhrnu parádní kšeft? Tisíce bytů je prázdných, běžný občas
s běžným platem si je nemůže dovolit, realitní makléři
vykřikují, že trh stojí, že si snad hodí mašli, jenže český
kapitalismus je vypočítavý kripl, který nezvládá základní
poučky nabídky a poptávky. Jednou, doufejme, pravidla tržního
hospodářství pochopí a začne se chovat ekonomicky – chytře.
Než k tomu dojde, nasbírám množství příběhů o lidech na prahu
bezdomoví. Jsem vyznavačem darwinismu, jsem víc než smířená s
tím, že se poměry v přírodě, ale i ve společností řídí logikou
přirozeného výběru. Český kapitalismus je ale paskřivec, který
neumí pružně reagovat na výzvy doby a prostředí. Tuším, že mu
nahrávají pravidla hry, nastavená zákonodárci. V Holandsku prý
dům, který zůstal po pět let neobývaný, nevyužitý, lze klidně
zasquatovat! Představuju si, jak mladí nemajetní zoufalci
obsazují beztrestně činžáky s takzvanými rezidenčními byty, a
tou představou se škodolibě bavím. Ale stačil by strach ze
squaterů, aby se trh s realitami dostal do normálních obrátek.
Hrrr na ně, kluci anarchistický, říkám si, rozpolcena mezi
pravicovým darwinismem a potřebou neposlušnosti, ba dokonce
vzpoury. A snažím se nemyslet na to, že můj důchod stačí jen
na třetinu inkasa, že nepokryje ani holý nájem, a kdybych
nepsala čtenáři přijímané knížky, kdybych vážně onemocněla,
bude moc zle. |
