|
|
Souboj s mocí začíná ve vlastním svědomí
Na filmu Protektor režiséra Marka Najbrta zaujme silný
kompaktní příběh z napjaté doby okupace, sevřený mezi několik
aktérů. Kostky jsou vrženy ve chvíli, kdy se na plátně objeví
osudové datum 1938 a poté čas odpočítá několik následujících
let. Atmosféra houstne, v osidlech doby se ocitá ambiciózní
rozhlasový reportér i jeho židovská žena, jejíž nadějná
herecká kariéra je přervána. Oba stejně jako kolegy a přátele
okolo zasáhne palba událostí. Na některé se střílí ze zálohy,
jiní sami nastaví hruď, další obratně uhnou a prokličkují nebo
využijí příležitosti, nechají se vmanévrovat do morálně
bezvýchodné situace a sami sebe přesvědčí, že nemohou jinak,
neboť zlo je mocné a oni musí chránit své blízké, svou práci,
sebe. Jen na čest zapomněli.
 Redaktor
Emil Vrbata se do kolaborantského soukolí dostává zvolna; jeho
úmysly jsou ušlechtilé, je přece slušný člověk, snaží se jen
chránit ženu. Mladá herečka Hana sice nesmí před kameru, pak
ani do parku, večer na ulici nebo do kina, ale pořád může
zůstat v bezpečí domova. Bude-li se ovšem Emil chovat rozumně.
Jenže kde je hranice mezi „rozumným“ a neomluvitelným? Emilovo
počínání a slova, jakož i jednání ostaních v rozlehlé
rozhlasové budově i potemnělém městě, to je až děsivé deja vu;
všichni jsme to v nějaké podobě zažili, slyšeli vyprávět,
známe z dějin (a nejen našich). Tlak moci, strach i touha
„nějak“ přežít – to bylo obdobné za protektorátu, v padesátých
letech, po sovětské okupaci i v jiných mezních okamžicích.A to
dodává ději mrazivý nádech.
Sdělení, jež Protektor vysílá do světa, je naléhavé, přitom
však jen nenásilně vyplývá z příběhu a forem, jež vyprávění
používá. Lze je vnímat z vývoje postav – hrdinové filmu nejsou
jednoznační a nezůstávají beze změny, doba je válcuje a mění,
i když každého jinak a rozdílným tempem. Mění se i jejich
vzájemné vztahy. Utvářet význam pomáhají nenásilné metafory.
Například neustálá přítomnost jízdního kola, jež se jako
reálný předmět podílí na jedné z významných point příběhu a
zároveň je možná i symbolem kola dějin, případně odkazuje k
údajnému Hitlerově výroku o Češích, kteří se nahoře hrbí a
dole šlapou. Může být ostatně i znakem zoufalé snahy uniknout
bezútěšné realitě.
Vyprávění je výsostně filmové, sépiový odstín obrazu výtečně
ladí s černobílými pasážemi (třeba v rozsáhlé expozici „filmu
ve filmu“ s Hanou v hlavní roli). Tlumené barvy jsou funkční,
zejména využití červené. Velká péče je věnovaná dobovým
rekvizitám: rozhlasové interiéry a tehdejší technika, nábytek
a kostýmy, téměř dokonalá rekonstrukce způsobu natáčení
třicátých let působí značně autenticky. Hlavní představitelé,
Jana Plodková a Marek Daniel, jsou nejen dobře zvolené typy,
ale i herecky přesvědčiví. Neměli to přitom lehké: Daniel
musel nastudovat styl dobové rozhlasové reportáže, Plodková
zdařile předvést filmové herectví z časů Kristiána, být jiná
v samotě bytu i v morfiovém opojení. Kvalitní práci odvedli i
další herci – Jiří Ornest, Klára Melíšková, Richard Stanke aj.
Autorský tým Protektora – Marek Najbrt a scenáristé Robert
Geisler a Benjamin Tuček – se před pěti lety společně
představil zdařilými Mistry. Nyní potvrdili, že mají co
sdělit, a navíc vědí jak.
Agáta Pilátová, publicistka |
