|
|
Nechť to pomine s dneškem
Motiv pohřební urny se v dramatických textech objevuje poměrně
často. Nejnověji v Cestě hořícího muže, jejíž evropskou
premiéru uvedlo Divadla Na zábradlí koncem května. Současný
americký dramatik Kelly McAllister ve své hře (přeložené
Viktorem Janišem) svěřil urnu do péče dvou bratrů, kteří mají
splnit poslední přání otce a jeho popel v ní ukrytý dovézt do
Nevady na festival Hořícího muže.
Festival není dramatikovým výmyslem, ale skutečně se koná.
Lidé při něm kladou k velké dřevěné soše předměty
symbolizující fenomény, které chtějí ze svého života vymýtit.
Socha je pak zapálena. Otec Martyho a Bobbyho si přál, aby
k ní synové vysypali jeho popel. Nejspíš je chtěl tímto
způsobem vzájemně smířit. Marty je totiž – zvláště v podání
Igora Chmely – zasmušilý neurotik deptaný svou zbytnělou
odpovědností neméně než existencí svého lehkomyslného bratra
Bobbyho. Toho se jeho představitel Pavel Liška snaží vykreslit
jako pábitelského donjuana. Oba herci jsou režisérkou Marií
Záchenskou obsazeni do rolí proti svému typu, což podněcuje
jejich interpretační tvořivost a zároveň jim usnadňuje
vystihnout i komplementární rysy ztvárňovaných charakterů:
Martyho rigiditu a skrývanou nejistotu Bobbyho.
Nejpropracovanější výkon nicméně podává Kristina Maděričová
v roli Jo – majitelky hotýlku, u něhož auto bratrů jedoucích
na festival vypoví službu. Jo se v průběhu hry proměňuje
z provinciální husičky v citlivou a trpící bytost, trvale
ponižovanou manželem Eddym (Leoš Noha), který si své neúspěchy
kompenzuje násilným chlapáctvím.
Nejkomičtěji působí dvojice dorazivší do hotýlku v poušti brzy
po bratrech: Candy (Gabriela Pyšná) a Hlína (Ladislav Hampl)
jsou „alternativci“ propadlí zdravé výživě stejně jako dalším
modlám New age. „Nechť to pomine s dneškem,“ zní jejich
střelná modlitbička, kterou zaklínají vše, co jim nejde pod
nos. Leč nedostatek porozumění, agresivita, rituály, jež nám
mají usnadnit život, ale ve skutečnosti nás jen odvracejí od
jeho hloubky či od problémů, jež bychom měli řešit – nic
z toho s dneškem nepomine. Nicméně nejnovější inscenace
Divadla Na zábradlí nás od tíhy bytí může prostřednictvím
svého sarkastického humoru osvobodit snad přece jen lépe než
ona modlitbička.
Bronislav Pražan
Foto Martin Špelda |
