|
|
 Nina
Divíšková,
herečka
Proč jste se rozhodla odejít z Činoherního klubu, kde jste
byla v angažmá pětatřicet let?
Mně se tam úplně přestalo líbit. Za prvé už jsem tam kolem
sebe neměla lidi, s nimiž jsem si rozuměla. Dávno tam nebyl
Josef Abrhám, Libuška Šafránková... Někteří zemřeli – Franta
Husák, Jirka Hrzán... Najednou jsem tam zůstala jak kůl
v plotě. A pak tu byl další, a to hodně podstatný důvod. Honzu
(Jana Kačera, manžela Niny Divíškové – pozn. red.)
z Činoheráku, který spoluzakládal, z politických důvodů
vyhodili. A po revoluci nikoho nenapadlo nabídnout mu
spolupráci. Třeba by to odmítl, já nevím. Ale ze slušnosti či
z kolegiality mu to nabídnout měli – a nikoho to nenapadlo
dodneška. Těch příčin se nahromadilo ještě víc. Je to, jako
když se třeba rozvádíte – důvodem nikdy není jeden spálený
kastrol, ten je jenom poslední kapkou, kterou to přeteče.
Takže jsem dohrála sezonu 2000, aby si mohli sehnat záskoky, i
když já tam toho tehdy už zas tak moc nehrála. Ale když jsem
skončila, vypukla panika, jako kdyby to beze mě nešlo.
Ladislav Smoček chtěl, abych hrála aspoň Burkeho (Podivné
odpoledne Dr. Zvonka Burkeho – pozn. red.), protože to jsem
hrála opravdu celých pětatřicet let. To už bylo až takové
trošku morbidní ...
Vy sama jste odchod ale také snášela dost těžce, že?
Psychicky jsem to nesla strašně těžce. Byla jsem pořád
v slzách, nespala jsem, nejedla, jen jsem pila vodu. V té době
jsem začala v Řeznické zkoušet hru Premiéra mládí, ale pořád
jsem jen brečela. A protože tu hru shodou náhod
z francouzštiny přeložil známý psychiatr Cimický, zavolala
jsem mu a povídám: „Pane doktore, já mám před premiérou, já se
nesmím zhroutit.“ Chtěl, abych mu popsala, co mi je, a když
jsem to řekla, on na to: „A co myslíte, že jste mi zrovna
popsala? To je úplně typické nervové zhroucení, vy už
zhroucená jste!“ Zeptala jsem se, jestli to tedy už horší
nebude. A on že ne, že horší to být nemůže. Tak jsem řekla, že
v tom případě to už nějak vydržím. Dušan Pařízek, který hru
režíroval, mě jednou doprovázel na tramvaj, a když viděl, jak
jsem pořád zoufalá, řekl mi: „Paní Nino, vy si myslíte, že
tohle je váš herecký konec? Omyl! To je váš začátek!“ Já
odpověděla: „Nejsi padlý na hlavu? Že bych jako v pětašedesáti
letech debutovala?“ Ale on měl kupodivu pravdu...
To představení v Řeznické, které se s úspěchem hraje dodnes,
bylo první v řadě. Za ním následovaly další inscenace (Příběhy
obyčejného šílenství v Dejvickém divadle, Mrchy v Černé
labuti), filmové role (Bolero, Příběhy obyčejného šílenství,
Máj, Anglické jahody, Poslední vlak). Hrála jste v televizní
Ulici, teď točíte seriál Vyprávěj, máte za sebou nedávnou
premiéru hry Pláč v Národním divadle…
Herečky mého věku sedí doma, často zahořklé. Milena Dvorská si
mi stěžovala, že pro báby nejsou vůbec žádné role. Já jí na to
povídám: „Ale jsou, jenže ty teď všechny hraju já.“ Z legrace,
samozřejmě. Je to až absurdní, kolik práce mi teď napadalo do
klína. Jsem ráda, pochopitelně, jenom to mohlo přijít trošičku
dřív.
Hana Primusová, publicistka
Snímky Stanislav Cimbura
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 6. října. |
