|
|
 Petr
Koudelka,
spisovatel a publicista
Máme věřit pohádkám?
Jeden můj známý je kulturní antropolog a zabývá se pohádkami.
Ptal jsem se ho: „Máme věřit pohádkám?“ Odpověděl:
„Samozřejmě, mají vždy pravdivé jádro a něco velmi důležitého
nám chtějí sdělit.“ „Ale podívej, vždyť jsme se už tolikrát
přesvědčili, že jsou to jen výmysly! Smolíček nemohl bydlet u
jelena, jelen by se o něj nemohl postarat. Perníková chaloupka
nemůže existovat a baba, která si vykrmuje dítě na porážku,
teprve ne.“ Začal blábolit něco o psychologii, zástupných
symbolech a archetypech. Vůbec jsem mu nerozuměl. A tak jsem
si řekl, že sám podrobím zkoumání poslední dvě velké pohádky,
které se šířily a šíří mezi lidem.
Poslední dvě velké pohádky, kterým posluchači zcela propadli,
jsou o komunismu a o kapitalismu. I velmi chytří lidé uvěřili
snu o rovnosti a sociální spravedlnosti a ještě dlouho se bude
tato pohádka vypravovat. Myslím, že ani nikdy nezmizí a
dostane novou podobu a lidé se znovu pokusí o její
uskutečnění. Mají na to právo a žádné minulé křivdy proti tomu
nic nezmohou. Legitimita těchto pokusů je odvozena z několika
příčin: myšlenky, jak známo, nezabíjejí, ale konkrétní lidé,
to za prvé. Za druhé: „já jsem někdo jiný,“ jak se říká. Nic
se neopakuje a každý má právo zkusit to, co jiný v jiné
situaci pokazil. A za třetí: nelze lidem zakázat, aby se znovu
a znovu pokoušeli uspořádat společnost. Lepší je spálit se,
než nedělat nic.
Druhá pohádka, kterou jsme se nechali oklamat, je americký
sen. Celá naše společnost sní od roku 1989 americký sen.
Všichni jsme uvěřili, že i ten nejposlednější může náhle
zbohatnout a mít se dobře. A že to budu já, přišlo každému
jaksi samozřejmé. Ne ten, kdo bude poctivě pracovat, ale ten,
kdo vyhraje na kole štěstí. To je podstata amerického snu. Na
této záměně hodnot, která se po počáteční euforii Listopadu
prosadila, je založena západní společnost. Ani to nemůže být
jinak. Není dost pro všechny, to už dnes ví každý hlupák.
Proto musí být jen úzké zbohatlické elity a ostatní sní svůj
americký sen.
Americký sen je podvod. Matematik potvrdí, že pravděpodobnost
jeho uskutečnění je statisticky zanedbatelná. Americký sen je
nerealizovatelný. Je to pohádka, které masy uvěří, a když se
pořád znovu ukazuje, že to v mém případě nevychází, stává se
z člověka dravec. Americký sen se vyplní, ale musí se za tím
tvrdě, pomyslí si.
Někteří bohatli v polistopadovém období rychleji, někteří
pomaleji, většina vůbec ne. Tehdy se opakovalo jedno
zaklínadlo, které vymysleli teoretikové volného trhu. Nevadí,
když zbohatnou ti nepraví, však oni nám to stejně jednou
vrátí. Jen ať jsou hodně bohatí, potáhnou za sebou nás ostatní
nahoru!
Myslím, že teď přišel ten čas. Po dvaceti letech jsme se
dostali s celým západním světem do krize, která se v rozporu
s optimistickými řečmi, bude stále prohlubovat. Je potřeba
provést určitou mezibilanci.
Nezdá se, že by se někdo chystal odvést společnosti nějaké
peníze, na které si přišel v pohostinných dobách. Ba dokonce,
mám takový trapný pocit, že se ani nesluší o tom mluvit. Ale
proč? Společnost je v krizi, přibývá chudých, nezaměstnaných,
nemá se kdo postarat o nemocné a postižené, o děti a staré
lidi. A stále jako by platilo: bohatý zbohatl poctivou prací,
chudý upadl do bídy vlastní leností. Všichni víme, že to tak
není. Netvrdím, jak říkával Balzac, že za každým velkým
majetkem je zločin, ne, to v žádném případě, co si o mně
myslíte! Ale za každým druhým... možná.
V poslední době se objevují různá řešení naší tíživé
hospodářské situace. Budou to zase balíčky, co jiného! To
slovo „balíčky“ už ve mně vyvolává puzení, že bych to měl
zabalit, vzít ranec na záda a jít světem. Nechci se však stát
bezdomovcem. V této chvíli je hodně takových, kteří si jako já
říkají: nechci se stát bezdomovcem. Ale stanou se a vypadá to,
že jich bude hodně. Nikdo na to nemyslí. Máme ještě stát?
Je zajímavé, že všichni rádci, které si stát objednal, opakují
pořád dokola to samé: ať platí ti, co mají nejmíň. Mezi jejich
návrhy se jen zřídka objeví možnost, že by nám mohli pomoci
ti, co mají nejvíc.
Bojí se odborníci, kteří se chovají jako špatní rádcové
v pohádce? Možná nevědí, koho oslovit. Ale vždyť přece ochotní
novináři sestaví pro ně rádi žebříčky milionářů a miliardářů.
Novináři jsou spoluviníky stavu, do kterého jsme se dostali.
Od nich potřebovala nová demokracie inspiraci a kontrolu
mocichtivých oligarchů. Není to snad oligarchie, ti volení
zástupci lidu, spolčení s lobbisty a kriminálníky a držící si
zuby nehty své výhody?
Na co čekáme? K radikálnímu řešení stejně brzy dojde, až se
západní svět propadne k vynucené (nikoli už dobrovolné)
skromnosti.
Jen v pohádkách vítězí spravedlnost. V nejnovějším filmovém
zpracování legendy o Jánošíkovi, která je taky tak trochu
pohádkou, se už neklade důraz na to, že bohatým bral a chudým
dával. Jánošík je existenciální hrdina. To znamená, že začal
přemýšlet o životě a smrti. A v příběhu Dařbujána a Pandrholy
přiměje boháče k obrácení jen strach ze smrti. Tak to jsou
poučení z pohádek a dvě možnosti řešení naší současné krize.
Zbojníci a strach ze smrti. Vyberte si. |
