|
|
 Vladimír
Karfík,
publicista
Výzkum s povzbudivými výsledky
Že bych se cítil dobře v tlačenici, nemůžu říct, ale do
jednoho houfu bych se velice rád přihlásil: Centrum pro výzkum
veřejného mínění AV ČR před několika dny zveřejnilo výsledky
výzkumu důvěry občanů k vybraným institucím veřejného života,
z nichž vyplynulo, že téměř sedmdesát procent respondentů
důvěřuje rozhlasu, o něco méně televizi a ještě méně tištěným
médiím. Ostatní služby – vojsko, policie, banky mě v této
chvíli už tolik nezajímají. Nikdo se mě v té věci na nic
neptal, takže do toho největšího rozhlasového houfu se musím
přihlásit sám. I když s trochou pochybností.
Výsledek je to věru lichotivý pro jednu i druhou stranu – pro
rozhlas i pro ty, kdo v anketě odpovídali. Ze zvědavosti
hraničící až s neslušností totiž v metru, v tramvaji, kde to
jenom trochu jde, nahlížím lidem přes rameno a zjišťuji, co
kdo čte. Většinou vídám rozložený Blesk či něco podobného,
méně už běžné deníky, zřídka pak Týden nebo Respekt. Pravda,
někdy se v rukou cestujících dají zahlédnout vysokoškolská
skripta i knihy, a ne vždy jenom brak. Nejhlubší zážitek mám
však z pojízdných schodů na pražském Můstku: míjeli jsme se na
nich s mladíkem, který si četl Čínskou filozofii Oldřicha
Krále (prosím, opravdu na schodech!) nedlouho poté, co kniha
vyšla. Nezmýlil jsem se, viděl jsem a přečetl titul dobře.
Před tím hochem jsem smekl a v té chvíli jsem hleděl do
budoucnosti se skepsí poněkud otřesenou.
Přesto mám určité pochybnosti, a nepocházejí z množství Blesků
ve veřejné dopravě ani z toho, že jenom tuším, jaké rozhlasové
stanice poslouchají, anebo snad co čtou, pokud vůbec čtou, ti,
kteří metrem nejezdí, ale jsou skryti za skly nablýskaných
limuzín. Soudím podle toho, že někteří volení samosprávci
rezortů kultury v žebříčku hodnot nepostoupili nad zájem o
módní přehlídky, soutěže krásy a muzikály (dříve by to byly
operety).
Výsledek průzkumu beru vážně už proto, že důvěra diváků k
televizi je menší než jakou mají posluchači k rozhlasu,
třebaže televize vládne mnohem větším emočním potenciálem.
Když k tomu přidáme, že sdělení, jež televize přináší, jsou
kratší, jednodušší a šitá na tělo tak řečenému většinovému
divákovi, protože televizní vysílání veřejné služby neustále
soupeří se stanicemi komerčními začasté jejich zbraněmi, pak
úspěch rozhlasu se mi jeví být o to větší.
Tištěná média naproti tomu mají tu přednost, že jsou
trvalejší, lze na nich utkvět zrakem bez obav, že chvilkovou
nepozorností sdělení zmizí. Přesto se odedávna traduje, že nic
není staršího než včerejší noviny. Výsledky průzkumu
prokazují, že tiskoviny nemohou zapřít, ať se snaží sebevíc,
že žádné z nich nemají přednost instituce veřejné služby,
jakou mají Český rozhlas a Česká televize. Všechny tiskoviny
jsou součástí komerční sféry a tlačí je zisk z inzerce,
z prodeje. O to je významnější, že ve své podstatě náročný
rozhlas, vyžadující aktivní představivost, je pro veřejnost
nejdůvěryhodnější.
Trochu nezodpovězenu mám otázku, zda respondenti měli na mysli
všechna rádia, tedy i soukromé stanice. Předpokládám, že
nikoli, protože dotaz se týkal důvěryhodnosti a soukromá
rádia, pokud se nemýlím, jsou jako instituce založené
především na tom, čemu se jenom při nejlepší vůli říká hudba,
a na zábavě, což se položeným otázkám myslím vymyká. Závěry
Centra pro výzkum veřejného mínění jsou každopádně pro stanice
Českého rozhlasu uznáním, oporou proti možné privatizaci a
ovšem také impulzem. |
