|
|
 Halasovo
kodrcavé slovo
Od smrti básníka Františka Halase uplyne 27. října šedesát
let, což na závratných vahách času převážilo dobu jeho životní
pouti (narodil se v roce 1901). Stojíme-li na kunštátském
hřbitově nad hrobem Františka Halase, jehož ústa už dávno
sevřelo pletivo kořenů, slušelo by se mlčet, postát, nerušit.
Vždyť to nevyslovené a promlčené je také plné významů a nese v
sobě intenzitu, která se vyrovná vyslovenému. Ostatně sám
básník kdesi naznačil, že čas „vyplaví ji, lasturu hlíny
hřbitovní, kdo k uchu přiloží ji, co zví co zví od ní“.
Čím Halas před lety zaujal dospívajícího jinocha, který jeho
knihy nosil po kapsách? Neokázalostí, věrností přátelům,
družností k mladším veršotepcům, ostrozrakem, drkotáním rytmu,
rozlámaností verše. Jeho psaní mi připomínalo práci širočiny
při osekávání trámu. Literární kritik Jan Franz přirovnával
Halasovu tvorbu ze čtyřicátých let k orbě paseky rádlem, které
se každou chvíli zachytne o nějaký křemen či kořen v zemi,
nebo jako když se hryže kus tvrdého masa jen tak několika zuby
a ty se div nevylomí. Jednoduše řečeno – cítil jsem za jeho
básněním přímo fyzickou práci, námahu a úsilí, jakési
rukodělné ručení, které však nikterak viditelně netrčelo.
O jeho básnickém profilu Šalda dokonce říká, že se vyštrachává
„z vlastních kořenů, které jsou uzlovité, temné, hlubokého
ponoru“. A sám básník k tomu dodává: „Nevyznal jsem se nikdy
příliš v technice básnického řemesla. Proto ty verše tak často
skřípaly a kodrcaly, ale co jiným trhalo uši, já slyšel jako
nebeskou muziku a vrtačil si to po svém dále.“
Připadalo mi, že Halas při práci intuitivně sestupoval do
sklepení paměti či podvědomí. Kdysi jsem četl o básníkově rodu
a básníkův syn Jan mi nedávno půjčoval genealogický strom rodu
Halasů, tu zajímavou sondu do hlubin časů. Drnčí tam dvě vsi –
Brťoví, v jehož jméně ještě šumí lesy a včely, a Rozseč, kdysi
vykácená plošina pro stříbrnou těžbu na ostře vyfukovaném
návrší. Tam odtud pochází první známí Halasové – Jíra Halas a
Matěj Halas, rok 1631. Dokonce se tam dozvídáme, že Jíra Halas
musel odvádět vrchnosti do Kunštátu sedm slepic, dvanáct vajec
a ovsa jeden korec.
Ale proč to připomínám – většina známých básníkových předků
byla tkalci. Možná že právě ten kodrcavý, skřípavý rytmus
tkalcovského stavu přecházel z generací básníkovi takříkajíc
do krve. Dokonce v jednom válečném dopise Jana Franze
adresovaném Halasovi čteme: „Když tvé verše dneska čtu, už mi
to připadá, jako když se tká na stavu nějaká nepravidelně
vzorkovaná látka, nebo jako pocuchaná vlna, anebo posléze jako
bujná kštice potřebující černého hřebene.“
Chci tím vším říci, že Halasova svojská střídmost a prosetost,
jakási odvaha slova odvažovat, jazykem nechrlit, nýbrž
obtěžkávat stále odolává korozi času, nezvětrává a pevně stojí
proti tomu dnes tolik rozlezlému mušinci žvástu, zábavnosti
literatury a umění vůbec, proti inflaci slova, rozlezlé i
v dnešní básnické produkci. Halas usvědčuje. A to nejen svým
tvůrčím zaujetím, ale i řízným vyhraněním, pojmenováním,
nebojácností.
Do Halasova básnického odkazu nahlédne v neděli 25. října v
9.30 Souzvuk stanice Vltava, jehož osu tvoří verše podzimního
ladění, fragmenty z básníkových zápisníků a vzpomínkový úvod
jednoho z posledních žijících Halasových přátel – Jana M.
Tomeše.
Miloš Doležal, redaktor ČRo 3 – Vltava
Foto archiv Jana Halase |
