|
|
 Jakub
Hrůša,
dirigent
V čem je hezké mít „svůj“ orchestr a v čem je to velká zátěž?
Hezké je to v tom, že člověk může navazovat na všecko dobré,
čeho se s orchestrem dosud podařilo dosáhnout. To negativní –
nebo spíš zátěž – je celá stránka organizační, zodpovědnost za
všechny hráče. Musíte myslet na jejich vytíženost, na zvolený
repertoár, na úskalí dramaturgického směřování. Tohle vše je
„daň“ za to příjemné.
Do jaké míry se angažujete v oblasti propagace klasické
hudby?
Není šťastné, když dirigent zamění svůj úkol za propagační
aktivity. Nevěřím ani konceptům momentálního šoku, růžovým
sakem vážné hudbě nepomohu. Povídání s lidmi, rozhovor,
zodpovídání otázek na chatu, případně uvedení koncertů, to
jsou příjemné povinnosti, které rád vykonávám. Trochu hůř se
vyrovnávám se situací, kdy mám přibližovat svoji práci širšímu
publiku za cenu, že ji mám představovat jinou, snazší, než ve
skutečnosti je.
Nestravuje vás ta náročnost příliš, umíte se nad ni někdy
povznést?
Naprosto! Ano, uvědomuji si, že se někomu podobný
perfekcionismus může zdát přehnaný, ale věřte mi – pokud vím,
že se o něco usiluje s plným nasazením, pak pro mě není nic
příjemnějšího než za takových okolností pracovat uvolněně.
Problém ovšem nastává, když lidé nepřistupují ke své práci
naplno. Pak je pro mě osobně obtížné vnášet do zkoušek i
vystoupení relax. V tomto smyslu mi přijde také snazší
propagovat hudbu před publikem, které přichází aspoň trochu
poučeno. Už jako student jsem absolvoval různé besedy, ale
následně jsem si říkal: Tady přece nebylo řečeno vůbec nic
podstatného! Co může takové lidi přivést k muzice? Přijdou-li
na koncert a budou tam hledat povrchní věci, budou zákonitě
ztraceni.
Nemyslíte, že někteří lidé byli pro vnímání hudby zrozeni a
jiní tento dar múzického požitku do vínku prostě nedostali?
Snad ano, ale častější a smutnější je podle mě případ, že lidé
ten dar mají, ovšem uzamčen hluboko v sobě. Ostatně když
dotyčný není obecně jakkoli tvůrčí, pak je myslím velmi těžké,
aby cokoli tvůrčího obdivoval. Jestliže je navyklý pasivně
těkat z momentu do momentu, pak je vlastně nepředstavitelné
přimět ho, aby bez hnutí vyslechl symfonii trvající několik
desítek minut. Čili pokusím-li se ho přitáhnout nějakou
povrchní atrakcí, pak mu rozhodně nepomohu soustředit se na
hudbu. On prostě bude jen pozorovat mé růžové sako. Proto mám
určitou skepsi k takzvané popularizaci hudby.
Kdy jste zažil na pódiu mimořádně silné chvíle?
V Česku určitě při svém absolventském koncertu, kdy jsme se
SOČRem uvedli Sukovu symfonii Asrael. Silné zážitky si
samozřejmě odnáším z koncertů s Pražskou komorní filharmonií,
i když to není vždycky a také ne po celou dobu koncertu.
Bývají to spíš drobnější, ale o to cennější okamžiky. Člověk
si musí uvědomit, že ty krásné chvíle nemohou trvat dlouho.
Mnoho příjemných zážitků mám s Filharmonií Bohuslava Martinů,
která dovede hrát na koncertech navzdory únavě opravdu naplno.
To je vždy ohromně obšťastňující.
Jitka Novotná, publicistka
Snímky Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 13. října. |
