|
|
 Rudolf
Matys, publicista
Dvě dominanty jednoho víkendu
Hned dvě programové dominanty Českého rozhlasu mě o rozšířeném
„svatováclavském“ víkendu na dost dlouho připoutávaly k
přijímači. A o obou tu mám schystanou chválu. Tou první bylo
celodenní „vltavské“ vysílání, které na sobotu 26. září
připravilo k 90. výročí Masarykovy univerzity brněnské studio
– a které připravila a moderovala Olga Jeřábková. Poskytlo
vskutku pestrý, širokospektrální pohled na minulost i
přítomnost této úctyhodné instituce, především pokud jde o
humanitní a filologické obory.
A tak jsme si mohli připomenout proslulé profesory z oblasti
literární historie (Arne Novák, František Chudoba, Zdeněk
Kožmín), muzikology (Vladimír Helfert, Zdeněk Blažek, Miloš
Štědroň), či zaposlouchat se do Pamětí spolutvůrce
prvorepublikových zákonů Františka Weyra. A také si v režii J.
A. Pitínského poslechnout významově modifikovaný remake
dramatu Miloše Rejnuše Ovidiův návrat, stále aktuální
podobenství o sváru mezi osobním étosem a svody mocenských
manipulací, jehož autor, talentovaný, ale předčasně zesnulý
rozhlasový dramatik rovněž na Filozofické fakultě Masarykovy
univerzity působil. A rovněž jedinečnou, parodickou,
antistalinskou Šostakovičovu operu Antiformalistický šáteček,
kterou nedávno zrekonstruovali pedagogové brněnské katedry
hudební vědy, jejíž vedoucí, profesor Zdeněk Blažek, byl
rovněž autorem opery Verchovina, která tvořila dominantu
večerního vysílání.
Připomínám tu, ovšem až trestuhodně lakonicky, jen ty segmenty
z tohoto pestrého panoramatu, které jsem stihl odposlechnout.
Dá se tedy o celé té prezentaci bohaté vědecké i kulturní
plástve, jakou brněnská univerzita, přinejmenším ve svých
šťastnějších obdobích, představovala, říci něco lepšího?
Nemohu tu ovšem nepřipomenout i druhou, ještě významnější
událost. I ona se váže k jubileu, tentokrát k (možnému) 1080.
výročí mučednické smrti svatého Václava, které se stalo
jakýmsi dějinným pozadím k „pastorační cestě“ papeže Benedikta
XVI. do „nejateističtější země Evropy“. Zpravodajské i
reportážní pokrytí této „mise naděje“ bylo téměř bezchybné,
Radiožurnál si v osobnosti patera Miloslava Fialy, myslím,
vybral průvodce nad jiné nevtíravého a inteligentního.
Posluchači se tedy mohli dovědět ledacos o Benediktovi jako o
papeži i jako o vynikajícím teologovi Ratzingerovi (zejména na
Vltavě ukázkami z jeho děl, dokonce i na tak „okrajová“
témata, jako jsou Benediktovy názory na duchovní hudbu; na
téže stanici i výborně komentovali brněnskou mši Eva
Hazdrová-Kopecká spolu s Miloslavem Fialou!). Na analytické
Šestce si zase například pozvali k mikrofonu i nekatolické
duchovní (Miloš Rejchrt), kteří před Svatým otcem pochopitelně
jen neklečeli a při vší úctě se nevyhnuli ani dílčím kritickým
poznámkám.
V každém případě však je třeba ocenit, že se vysílání vyhnulo
jakékoli banální bulvarizaci, jaké byla plná další média (viz
omílaný pavouček na papežově klerice!), ale především, že
čelilo trapným předsudkům, které vyhřezly (spolu s až
fanatickou nenávistí k náboženství a nulovou znalostí dějin)
třeba z internetových chatů...
Není tu ovšem místo na analýzy, proč se v dnešní společnosti
povážlivě zužuje prostor pro bezprostřední vliv křesťanských
myšlenek a hodnot ve prospěch zcela sekularizovaného
materialismu a kultu individualistických ctižádostí, a co
všechno způsobilo, že se ve srovnání s počátkem devadesátých
let jaksi „prohospodařil“ značný mravní kapitál církví,
případně co by snad mohla na té věci „spravit“ pouť Svatého
otce...
Primitivní fanatiky z chatů žádné vysílání o ničem přesvědčit
nemůže, kdo se však, i z té nevěřící většiny české
společnosti, chtěl skutečně něco dovědět, ať už pro pouhou
informovanost, nebo snad dokonce i pro nějaké niternější
rozhodnutí, rozhlas mu to tentokrát nabídl, sice na
nejrůznější úrovni náročnosti, ale vždy solidně a poutavě. |
