|
První krok na cestě k Měsíci
„Je
to malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“ Tuto
slavnou větu pronesl velitel mise Apollo 11 Neil Armstrong,
když jako první člověk vstoupil na povrch Měsíce. Od toho
okamžiku letos uplynulo už čtyřicet let a při této
příležitosti napsal mezinárodně uznávaný odborník na
problematiku kosmických letů Antonín Vítek knihu Stopy na
Měsíci. Popisuje v ní přípravy i průběh všech slavných výprav
amerických kosmonautů na Měsíc. Z knihy, která právě vychází
ve vydavatelství Radioservis přetiskujeme jako ukázku
kapitolu, v níž Vítek líčí let posádky Apolla 7, jejíž úspěchy
stály u samotného zrodu myšlenky zamířit k Měsíci.
„Dva, jedna, start!“
Řada
nutných změn v konstrukci velitelského modulu kosmické lodi po
požáru Apolla 1 si vyžádala plných sedmnáct měsíců usilovné
práce. Teprve 30. května 1968 opustila loď druhé generace
(výrobní číslo 105) brány výrobního závodu v Downey
v Kalifornii a o dva a půl měsíce později byla na rampě 34A
připojena k nosné raketě Saturn IB (výrobní číslo 205).
Posádku pro první pilotovaný let programu Apollo s pořadovým
číslem 7 tvořili velitel Walter M. Schirra, pilot Don F.
Eisele a palubní inženýr R. Walter Cunningham.
Co asi pociťovali muži sedící v křeslech, která jejich
předchůdci před časem neopustili živí?
Je 11. říjen 1968. Počasí startu přeje. Od moře fouká mírný
větřík, který od nosné rakety odnáší obláčky mlhy, sražené na
odpařujícím se kyslíku z nádrží nosiče. Posádka Apolla 7 je
plně zaměstnána už od okamžiku, kdy nastoupila do kabiny.
Odpočítávání běží hladce, technici vyžadují jen krátké
přerušení v T –6 minut 15 sekund, aby měli dostatek času na
vychlazení motoru J-2 na druhém stupni.
V T –2 minut 43 sekund přechází odpočítávání pod kontrolu
počítačů. Pracovníci v řídícím středisku startu teď už jen
napjatě sledují údaje na monitorech. V T –2 minut 30 sekund se
zavírají odvětrávací ventily nádrží nosné rakety a tlak v
potrubí pomalu nabíhá na provozní hodnoty.
Dvacet osm sekund před startem přechází raketa na vnitřní
baterie. Chvíle nejvyššího napětí. Mluvčí střediska řídícího
start odpočítává:
„Sedm, šest... Řízení odblokováno... Čtyři... Zážeh!“
Motory H-1 prvního stupně naskakují. Dál, dál!
„Dva, jedna, start!“
Je 15:02:46 UTC (Universal Time, Coordinated – koordinovaný
světový čas, pozn. red). Nosná raketa se pomalu zdvihá. Trvá
deset sekund, než proklouzne kolem nejvyššího patra obslužné
věže. Pak se pomalu stáčí nad oceán.
Hlavní úkol splněn
Navádění
proběhlo bez problémů. V T +10 minut 34 sekund je již kosmická
loď na oběžné dráze ve výšce 227 až 284 kilometrů se sklonem
31,64° k rovníku a s dobou oběhu 89,7 minut. Technici na Zemi
se pouštějí do zabezpečování stupně S-IVB. Je třeba vypustit
zbytky pohonných látek – kyslíku a vodíku. Jinak by hrozilo
roztržení nádrží vnitřním přetlakem, což nelze dopustit.
Stupeň má totiž posloužit jako cvičný cíl, k němuž se mají
znovu opatrnými manévry přiblížit.
Teprve v 17:58 UTC se Apollo 7 odděluje od posledního stupně.
Velitel kosmické lodi Wally Schirra se poprvé ujímá řídicích
pák. Krátký zážeh malých motorků řídicích trysek a kosmická
loď odplouvá rychlostí 0,3 m/s do vzdálenosti asi patnácti
metrů od S-IVB. Tady ji velitel zastavuje a otáčí přídí proti
nosné raketě. Zbývající dva členové posádky rychle pořizují
snímky nosiče. Všechno vypadá OK, jen jeden z panelů adaptéru
mezi servisním a měsíčním modulem se neotevřel úplně. To však
nevadí. Uvnitř samozřejmě žádný měsíční modul není a pro
příští lety se počítá s úplným odhazováním tohoto adaptéru.
Wally Shirra opatrně přibližuje loď až na půldruhého metru
zpět k poslednímu stupni nosné rakety. Simuluje tak spojení s
lunárním modulem. Chvíli obě tělesa letí v těsné formaci. Pak
velitel znovu používá motory řídících trysek a snižuje
rychlost Apolla 7 o 1,8 m/s, aby se odpoutal do bezpečné
vzdálenosti.
Tím však celá věc nekončí. Už příštího odpoledne v 17:37 UTC
uskutečňuje posádka kosmické lodi ze vzdálenosti 150 kilometrů
první ze setkávacích manévrů. Je to dříve, než se plánovalo,
protože S-IVB klesá vlivem odporu atmosféry rychleji, nežli se
čekalo. Dalšími třemi manévry v 19:04 UTC, 20:20 UTC a 21:05
UTC se Apollo 7 dostalo do vzdálenosti pouhých sedmdesáti
metrů od stupně. Blíž se astronauti neodvažují, protože
neřízený stupeň značně rychle rotuje. Jeden z hlavních úkolů
letu byl však bezpochyby splněn.
Antibiotika? Vyloučeno!
Zatímco
na Zemi panuje s dosavadním průběhem letu spokojenost, na
palubě kosmické lodi tolik pohody není. V noci zamrzl jeden z
radiátorů klimatizačního systému, v kabině je chladno a
velitel Schirra dostal rýmu. Po něm začíná kýchat i
Cunningham. Oba berou každé čtyři hodiny dva aspiriny a prášky
proti tlaku v hlavě. Také se spacími pytli není osádka
spokojena. V beztížném stavu z nich astronauti vyplouvají,
takže raději spí připoutáni v křeslech.
Službu mají rozdělenu do tří osmihodinových směn. V první z
nich pracují všichni tři společně, pak si jde na osm hodin
zdřímnout Eisele, který v noci vystřídá své dva kolegy. Večer
13. října, když se Don Eisele ukládá ke spánku, oznamuje, že
se rýma nevyhnula ani jemu.
Přesto v následujících dnech plyne život v kosmu v poměrném
klidu. Astronauti podle plánu testují motor SPS (hlavní motor
servisního modulu, pozn. red.) v různých režimech. Jsou vcelku
spokojeni, ale jejich zdravotní stav se nelepší.
„Kašleme,“ sděluje velitel. „Beru stále aspirin, zato pilulky
proti tlaku v hlavě jsme přestali brát. Šetříme je na návrat.
Není jich v lékárničce příliš mnoho.“
„A co takhle kdybyste nám povolili si vzít antibiotika,“
škemrá huhlavě Cunningham. O něčem takovém však lékaři na Zemi
nechtějí ani slyšet.
Také v televizních přenosech – prvních z americké kosmické
lodi – je zřejmé, že se astronauti necítí dobře. Přesto však
pokračují v práci.
Poletí se k Měsíci!
Na 18. října byla naplánována další velká zkouška, simulované
navedení Apolla na dráhu kolem Měsíce. Celá operace byla
zahájena ve 12:03 UTC v automatickém režimu. Motor měl
pracovat celkem 61 sekund a spotřebovat asi dvě tuny pohonných
látek.
Během manévru však došlo ke ztrátě spojení se Zemí a Schirra
vypojil motor opožděně, takže hořel o pět sekund déle, než
bylo v plánu. Následkem toho došlo k ostré diskusi s MCC
(řídícím střediskem v Houstonu, pozn. red.).
„Vy neustále měníte letový plán,“ obvinil Schirra Houston.
„Od počátku bylo na programu, že motor bude vypojen ručně,“
odporuje ředitel letu Glynn Lunney. „Buď jsi to zapomněl,
anebo špatně pochopil.“
Osádka Apolla 7 samozřejmě podporuje svého velitele a reptá.
Palubní inženýr si nadto stěžuje na elektrody EKG, které mu
překážejí. Sundává je a odmítá si je znovu přidělat.
„Přece nebudu nosit nákrčník z drátu a la Mickey Mouse,“
hudruje.
Apollo 7 teď letí po dráze ve výši 165 až 450 kilometrů. Další
den ráno, 19. října, probíhá už pátý televizní přenos. Začíná
opožděně.
„Ani mě nenapadne,“ bručí Schirra, „abych kvůli tomu vstával
tak nekřesťansky brzo.“
Astronauti předvádějí rozcvičku ve stavu beztíže. Spojař z MCC
špičkuje, že by si velitel měl vybrat lepšího scenáristu a
dokonalejší herce.
„Produkce by byla lepší,“ odsekne Wally, „kdybyste nás nechali
pořádně prospat!“
V následujících dnech snižují astronauti dvěma zážehy SPS
výšku apogea své dráhy. Je to už příprava na přistání.
Zbývá ještě poslední den pobytu na oběžné dráze. Po delší
diskusi s řídícím střediskem, zda si vzít, či nevzít
skafandry, dospívají všichni zúčastnění ke kompromisu.
Skafandry budou mít na sobě, ale přílby zůstanou otevřené.
Astronauti se totiž bojí protržení bubínků při náhlé změně
tlaku, když mají po rýmě ještě ucpané Eustachovy trubice.
Naposledy se zažehuje motor SPS a snižuje se rychlost letu.
Odděluje se služební modul a Apollo 7 vlétá do atmosféry.
Na třech padácích se snáší do Atlantiku a dopadá v 11:11:49
UTC pouhých šest set metrů od vypočteného bodu (27°32,5'
severní šířky, 64°04' západní délky), kde ho již očekává
letadlová loď USS Essex.
Let Apolla 7 byl bezesporu natolik úspěšný, že zcela změnil
plán pro následující misi. Komise pod vedením administrátora
NASA Paineho 11. listopadu rozhodla: Poletí se k Měsíci! |